Vánoce v Kokorách

Vánoce naší rodiny v Kokorách roku 2006

     Na první pohled to vypadá jako slohová práce, jakých naše vnoučata absolvovala desítky a možná i stovky. Přesto jde spíše o pokus vzešlý z náhlého pohnutí mysli. Ze záblesku poznání, že by bylo dobré zachytit atmosféru vánoc v konkrétním čase, v našem případě čase již pokročilé dospělosti našich dětí a zároveň době krásných pubertálních a postpubertálních let našich vnoučat. Jak tedy vypadaly vánoce v roce 2006 u Košťálků v Kokorách a snad i v bezprostředním rodinném teritoriu uprostřed Evropy?

     Bylo dohodnuto, že vánoce, tedy hlavně Štědrý den, budou u babičky a dědy Košťálkových Za Pivovarem číslo popisné 118 v obci Kokory, trávit či lépe řečeno prožívat Kosorinovi, tedy rodina prostřední dcery Hany 42 s dětmi Ondrou 17 a Editkou 14.

     Rodinu Meszárosových, tedy otce Antona Mészárose 40, maminku Ivanu / nejmladší dcera Košťálkových / 39 a děti Kristýnku 14 a Jeníka 18, jsme navštívili v čas předvánoční v Tvrdošovcích na Slovensku. Dárky byly předány a tak nám zůstává telefonický styk a elektronická pošta.

     Rodina Lihánova /nejstarší dcery Lenky 44 / , tvořená kromě Lenky otcem Stanislavem 45 dcerami Lucií 19 a Pavlou 17, bytem v nedalekém Přerově,ohlásila svou návštěvu v Kokorách na Boží hod, ačkoliv se podílela už na předvánočních nákupech s babičkou a odvezla si svou tradiční vánočku z babiččiny trouby podle nepřekonatelného receptu a technologie výroby. Recipročně ohlásili Košťálkovi (babička Bohumila a děda Alois oba +- 68 ) návštěvu u Lihánů v Přerově na 26. 12. 2006, tedy na Štěpána.

     Před vánocemi to vypadalo všelijak. Děda Alois trousil poznámky nad televizními pořady, ve kterých se hospodyně předstihovaly v počtu upečených druhů cukroví, že to jako babičku ponechává v klidu. Ta prohlašovala, že nic péct nebude, Standa, že to nejí a ostatní by také mohli mít dietu, a že by cukroví mohla napéct Pavla, která se učí cukrářkou. Asi týden před vánocemi však došlo u babičky Bohušky k náhlému vzepjetí a během dvou či tří dnů bylo přiměřeně a přiměřeně napečeno. To pohádkové přiměřeně se netýkalo jen množství, ale především babiččina způsobu dávkování jednotlivých ingrediencí, což byl podle chuťových výsledků způsob nesmírně přesný a precizní. Linecké pečivo slepované domácí marmeládou, vanilkové rohlíčky, kokosky, ořechové rohlíčky, perníky, pusinky, všechno, co rodinný šrotovník s velkou oblibou zpracovává. Podle televizního receptu se do krabice přidalo pár na měsíčky nakrájených jablek pro rychlejší proces zkřehnutí. Pavla poslala kilo čajového pečiva, jehož v rámci podnikatelských aktivit pekly přerovské učnice cukrářky 300 kilo.

     Také ostatní předzásobení bylo na úrovni. V ledničce a mrazáku čekala Lenkou dodaná krůta o hmotnosti 17,5 kilogramů, a kapr z výlovu tovačovského rybníka, který ovšem tvořil jen rybí zálohu, na štědrovečerní večeři musel být samozřejmě kapr čerstvý. Navíc Ondra přivezl z předvánoční návštěvy Pusté Polomi půlku amura na zkoušku. Od polomského dědy pak lahvičku vlastnoručně vyráběné medoviny, jako „bártrový“ obchod výměnou za kokorskou slivovici. Hanka dovezla všelijaké cizokrajné ovocné potvory, neznáme ani jejich jména, ale budeme koštovat.    

      Babička přivezla z Přerova smrk pichlavý menšího vzrůstu za pouhých 400 Kč, ovoce, zejména jižní a další nezbytné věci.

      Štědrý den připadl ten rok na neděli a tak ve čtvrtek vyjel děda do Přerova pro kapra. Prodej v Kokorách v jednotě a později u Kupků byl už minulostí. Přerovské rybářství pravděpodobně prodávalo vlastní produkci šupináčů, jihočeských lysců bylo v nabídce velmi málo. V kádích u Hypernovy, v rybárně a na dalších stanovištích byla nabídka zcela dostatečná. Ryba do 2,5 kg za 69 Kč/kg, větší kapři za 78 Kč/kg. Náš kapří nákup ( 2,1 kg + 3,3 kg ) na 404 Kč. Kapra jsme zabíjeli vždy až na štědrý den, plavával pro radost dětí a později vnuků vždy několik dnů ve vaně. Tentokrát byla exekuce naplánována na sobotu, aby se podle novějších zkušeností maso odleželo a ztratilo určité nepříznivé esence. Je třeba konstatovat, že hororové scény se zabíjením vánočního kapra se u nás nikdy nekonaly, zkrátka nebyl to žádný problém, jen bylo potřeba dodržet určitý rituál. Stačil středně silný úder „týlcím“ sekyry a usmrcení bylo prováděno dávno před vstupem do EU v souladu s unijními předpisy. Jen odstranění šupin bylo trošku zdlouhavé. Letos však ani ruce nemrzly, bylo příjemně. Operace se konala na klasickém „štokrleti“, nesměla se porušit žluč, pečlivě vyjmout jikry či „mlíčí“ a podle tradice dupnout na duši, která měla vydat silný zvuk, jako když bouchnete na papírový pytlík. Jako děti jsme to dodržovali, dnes už zájem o tuto část předvánočních příprav mezi mládeží upadá. Oddělily se porce na smažení od materiálu pro znamenitou rybí polévku, pro niž byla vybrána zejména hlava, očištěné vnitřnosti a kousky masa.      

    V předvečer štědrého dne přivezla Lenka v zelené Felicii Hanu s Ondrou a tradičně si odvezla vánočku. Už předtím ráno přijela autobusem Editka a před polednem pak také autobusem čerstvá vysokoškolačka Lucie, pomazlit se s naší labradorkou Betty a stařičkou velkou kníračkou Britou, důvěrně si popovídat se setřenici Editkou a vyvenčit oba psy na společné dlouhé procházce a snad i pozdravit babičku s dědou. Lenka ji pak vzala zpět do Přerova k přípravě samostatných rodinných vánoc. Děda už topil dřevem, aby se ohřály i pokoje určené pro přespání hostů, v nichž je vytápění jinak odstaveno.

     V předvečer se promítalo DVD za zásoby Kosorinových Účastníci zájezdu, večer pak vánoční rodinné seskupení sledovalo tančící celebrity v televizi. Ondra si přál tradiční babiččin čaj a babička neodolala a milému, výborně chválícímu vnukovi nakrojila vánočku. Děda a ostatní se samozřejmě přidali, k snídani vánočku dorazili a tak nezbylo, než na štědrý den ráno zadělat na novou, aby byla navečer čerstvá. Právě v tomto okamžiku je vyhlášen poplach, že těsto silně kyne a utíká z mísy.

     Ráno se z balkonu sundal smrk pichlavý ( opravdu silně píchá ), byl osazen do stojanu a instalován u klavíru a u okna v obýváku, tak, aby bylo možno otvírat, větrat a zatahovat závěsy. Protože na vánoční stromek (letos má bohužel jen 2 metry) osazujeme kromě elektrických i klasické svíčky, musí být pod stromkem igelitový ubrus, chránící koberec před eventuálně okapávajícím voskem. Ondra otevřel tajné skrýše podstropních skříní, které vyrobil kolem nosníku podpírajícího stropy stolař Karel Miklík a sundal spoustu krabic s ozdobami, svíčkami, Betlémem a dalšími pomůckami pro zdobení stromku a dali se s Editkou do práce. Zdobení přerušovali pohlížením na televizi a tak postupovalo poměrně pomalu, ale už v poledne bylo prakticky hotovo, včetně zkušebního nasvětlení. Škoda jen, že z laciných osvětlovacích svíčiček zakoupených u vietnamských stánkařů funguje pouze třetina. Na zdobiče, kteří už zcela převzali dědovy letité pravomoci, sem tam dohlédla babička s drobnými korekcemi a pokyny, zdá se, že se jim chvílemi moc nechce. Editka se v televizi dívá na věci „moderní“, Ondra toleruje, či má dokonce v oblibě i staré české filmy z  I. republiky.

     Vedle v kuchyni neustále zvoní mobil, Hanka souběžně s přípravou kapra a salátů přebírá vánoční pozdravy a vzkazy od svých přátel a známých, sem tam se ozve i pevná linka pro Košťálkovy. Při malé rekapitulaci zaznamenáváme i přání a pozdravy ze zahraničí, od Bohuščiny sestřenice Adélky od francouzských hranic, kamaráda Honzy Mílka z Darmstadtu a spolužáka Eugena Slavotinka z Norimberka, dokonce v elektronické poště. Z dálkových hovorů zaznamenáváme loutkoherečku Oli Markovu z Brna, která si v rámci předvánočních příprav odvezla pět krůt od Lenky a přivezla meruňkovici a višňovku a další Brňačku tetu Filku, jedinou dosud žijící Košťálkovou z rodiny pradědečka (z pohledu našich vnuků )Josefa Košťálka.

     Babička s Hanou připravují vše potřebné pro štědrovečerní večeři a my ostatní chudáci téměř nic nejíme a věříme, že uvidíme zlaté prasátko (jen jsme posnídali výše uvedenou vánočku a pouze dědovi se podařilo vyvlastnit pro sebe část masa z uvařené rybí hlavy určené pro psy, přesněji pro Betynu, protože Brita ryby nežere a také pro slepice), posloucháme vánoční melodie z rozhlasu a paralelně je ovšem puštěná televize. Připravují se dva druhy bramborových salátů, jeden klasický s majonézou a jeden rodinný bramborový se zálivkou a celerem. Část s celerem je ovšem oddělená a označená hlavně pro dědu. Tak dělaly salát naše maminka (prababička ) Ludmila a také „stařa“ Milada Sehnalová. Jsme potěšeni, že chutná i dětem a vnukům. Kapr bude samozřejmě smažený, ostatně nikdy nechutná tak dobře, jako na štědrý den, tentokrát bude doplněn smaženým amurem a na paprice, kmínu a česneku pečenými „podkovami“ z toho většího kapra. Rybí polévka bude doplněná tradičně opečenými kostkami rohlíku. Pro Editu ovšem připravujeme kmínku. Do salátů máme rádi vlastní přísady, bílou i červenou cibuli, domácí nakládané okurky, lahůdkové cibulky a krásně vybarvené červené a žluté papriky nakládané do sladkokyselého nálevu s olejem. Také celer je náš výpěstek obdivovaných enormních rozměrů, pije totiž vodu spolu s paprikami, kde je mezi buňkami vysazován. V další části svátků přijde ke cti i vlastní řízný křen a zelí ve dvou alternativách, jako kyselé či zhotovené z tzv. gigantů. Vynikající rybí polévku maďarského střihu dělá také moje nejmladší dcera Ivana v dálných někdejších Uhrách. Ta si ovšem dovolí někdy i přepych několika druhů rybího masa včetně sumce. Na příští vánoce už čekáme nějaké úlovky z Mészárosových vlastního rybníka. Letos se to podle právě probíhajícího telefonátu, nepovedlo. Tak uvidíme.

     To už je odpoledne, my chlapi máme poděláno, je připraveno na topení, jenom škrtnout, samozřejmě, že v záloze je bezpracné topení plynem, ale pozor, v kuchyni začíná přituhovat. Za chvíli se začne smažit a opékat, aby to bylo večer čerstvé, polévka už je uvařena, později se jen ohřeje. Po čtvrté hodině či později, až se trochu setmí, půjdeme tradičně na hřbitov ke hrobům rodičů s trochou toho zamyšlení a vzpomínání a rozsvítit svíčku na vánoční kytici z chvojí na hrobě Klotyldy, Floriána, Ludmily a Josefa Košťálkových a na druhém hrobě Milady a Aloise Sehnalových. Babička Bohuška má na starosti i v srdci ještě několik dalších hrobů, u kterých se také na okamžik zastavíme, když už o ně pečuje celoročně. Děda Alois musí dát velmi dobrý pozor na uklouznutí, aby se neopakoval tragický Štědrý večer roku 2001. Počasí ovšem přeje, je poměrně teplo a sucho – teplota + 3°C. Snad to dobře dopadne. Pohádky v televizi pokračují, odpoledne zraje k večeru, Ivana telefonuje ze Slovenska, je v tempu, ještě nemá ani „hálásle.“ Oprava, háláslé už má, jen kapr je ještě v mléku.

     Vzpomínáme také na Koštálkovy z Prahy ( Jitka 57, Jiří 61 ) kteří budou letos s celou rovněž třídcerovou a třívnukovou rodinou po prve slavit vánoce pohromadě na nové chalupě v Radešíně, pošta Mšené – lázně. Hlavní atrakcí zde budou tři vnoučata, Šárka 9 a Radunka 5 od dcery Táni a hyperaktivní vnuk Mikoláš 8 od druhorozené dcery Edity.

      Vzpomínka na Košťálkovy z Čekyně je smutnější. Prostřední z bratrů Košťálkových Oldřich zemřel již před osmi lety a jeho manželka Libuše vzápětí za ním. Zbyl nám z této větve jen Oldřichův syn Jiří 40, jeho syn Jiří 16 a dcera Kateřina ze druhého manželství 2 a bratr Jiřího Zdeněk 35. Mnohé z časových údajů jsou uváděny jen přibližně.

     Na kuchyňské lince jsou vystaveny došlé pozdravy a pohlednice k vánocům a novému roku, trochu jich ubývá, zůstávají u nich jen ti konzervativnější, část této agendy se přesunula na telefon a internet, vždyť jen známka na pohled stojí téměř 8 korun, část přání jsme vyřídili po dědině i osobně. 

     V Kokorách se letos, buď poprvé, či po mnoha letech, objevil ozdobený vánoční strom, večer pěkně osvětlený na „náměstí“ před hospodou s měnícími se názvy, přesto vytrvale označovanou „U Dohnalů“. Rozsvícení stromu spojilo nové zastupitelstvo s mikuláškou nadílkou za velkého zájmu dětí rodičů i občanů.                

          Na hřbitov jsme šli o něco dříve než obvykle, zhruba ve 3 hodiny odpoledne. Zapálili jsme svíčky na již zmíněných hrobech a zjistili, že právě před třiceti lety na štědrý den roku 1977 zemřel kokorský farář , konzistorní rada P. Vladimír Gibala. Všechny nás kluky Košťálkovy i Bohušku učil náboženství a ještě pochovával v roce 1977 našeho otce Josefa Košťálka. Byl také našim hostem na svatbě s plným pochopením pro skutečnost, že svatba se nekonala v kostele. Hřbitov byl plný lidí a světel, jen stopy srnek na hrobech byly jaksi nepatřičné. V pohodě jsme došli domů, v průjezdě nás vítala Betyna. V tom jsme si uvědomili, že tam s ní byly v chladnu chodby uloženy veškeré saláty na štědrovečerní večeři. Ondra vykřikl, že je vše zničeno, ale byl to jeden z jeho žertíků, na které jsme si již trochu zvykli. Betku jsme pochválili za kázeň a zdrženlivost, zapálili v kotle a rázně vykročili ke Štědrému večeru. Ondra a Editka a postupně další nanášeli své dárky ke stromečku. Abychom to dlouho připravované neviděli, zavřeli nás s babičkou do komory, děti jsme pak internovali v koupelně. Pod stromečkem vznikla, s ohledem na to, že nemáme letos peněz, obrovská hromada zhruba padesáti dárků. Ale to už se dohřívala polévka i řízky, prostíralo se, babička, jako každý rok, položila na slavnostní vánoční ubrus i dva kousky chleba, aby ho bylo v domě vždy dostatek. Nalévala se rybí polévka, jen Eda měla kmínovou. Dědeček v čele stolu moudře promluvil o tomto i dalších společných setkáních u štědrovečerního stolu a všichni jsme si připili bílým „činzánem“ ze sklenic, jejichž okraje s námahou, ale úspěšně, pocukroval Ondra. Do toho hrály z magnetofonu nejznámější vánoční koledy. Každý jsme snědli (bohužel nebo snad bohudík) dva kapří či amuří řízky se salátem, jen děda ještě uždibl z pečeného kapra. Jen jsme odfukovali a chvilku čekali, až se večeře slehne.

      Děda na chvíli odešel a v zápětí se z obýváku ozval hlas původního zvonečku ( v zásobě byl ještě jeden z Dytrichovy zvonařské dílny) a Ježíšek definitivně přišel. Vzhledem k věku jsme se již důstojně nahrnuli ke stromečku, udivené a nadšené výkřiky se tentokrát nekonaly. Děda, profesionálně deformován jako šéfredaktor místního listu, začal „Nesem vám noviny“ ale byl babičkou rezolutně usměrněn a jako první tak tradičně sborově zaznělo „Narodil se Kristus pán“ a další a další, tak jak jsme byli po dlouhá léta, včetně „temné minulosti“, u rozsvíceného stromečku zvyklí.

     Rozbalování dárků začínal děda, jako nejstarší. A trvalo to. Textil, kosmetika, kniha, několik CD, předplatné National geografic, společné dárky a nakonec moravsko slovenský dárek pro dědu i babičku – CD a 3MP přehrávač se spoustou klasiky – právě mi na Boží hod hraje „O nás dvou už Goethe psal“. A babička opět textil, kosmetika, skládací koš na prádlo a vůbec. Babička asi byla, a ona skutečně byla, velmi hodná. Stejně hodná byla asi maminka Hana. Ježíšek v zastoupení dětí se vycajchnoval. Ondra rozbalil spoustu kosmetiky, slipy, pyjamas XXL, příspěvek na hory a vůbec, u Editky vyvolaly salvy smíchu exkluzivní papuče obrovitých rozměrů tvarované jako sportovní kecky, obdiv pak spousta triček s nejrůznějšími zápisy atd. Společným dárkem pro všechno vnučstvo byla dětská bible k eventuálnímu nahlédnutí a vysvětlení biblických příběhů uváděných např. v televizi. Po vybalení všech dárků došlo k uvolnění, babička schraňovala obaly, jejichž drtivá většina šla ovšem na spálení, atmosféra se zklidnila, všichni byli spokojeni a tak bylo již možno sledovat novou pohádku Anděl Páně.

     Mimořádnou zajímavostí byla skutečnost, že už jsme vůbec nic dalšího nesnědli, jak bylo dopředu vyhrožováno, dokonce ani ovoce, jen Hana si dala ještě jednou rybí polévku a děda uždiboval po maličkých kouscích tentokrát z pečeného dobře kořeněného a česnekovaného kapra. Poměrně brzy daleko před půlnocí jsme se uložili k spánku, na půlnoční (stejně byla o půl jedenácté, jsme tentokrát neaspirovali.       

     Ráno na Hod Boží vánoční, jinak také na první svátek vánoční, jsme dorazili již zmíněnou vánočku, v kuchyni se začal připravovat pečený králík a zelí a již přijeli Lihánovi, přivítali se s kuťulou čili Betynou, která byla nadšená, dům se zaplnil a sváteční zaměstnání bylo zahájeno. Částečně u televize, částečně při venčení psů, částečně při družení bratrance a sestřenic, částečně při rozhovoru sester s babičkou, dědy se zetěm a podobně. Oběd výborný, na dvě směny, nejprve staří a po dosledování DVD „Rafťáci“ i mladí. Knedlíčková polévka, a králík pečený s bůčkem a tradiční knedlo zelo. Zelo i králík samozřejmě z domácí produkce, moc dobré. Babička si už přehrává na vánočním dárku hity našeho mládí, ačkoliv jsem jí potají neustřihl ani pramínek vlasů. Dobré portugalské červené víno, becherovka, rum s kofolou jako míchaný nápoj a nealko pro děti a Lihánovi v sestavě Standa, Lenka (bude řídit ) Lucie a Pavla, v podvečer odjíždějí. Topíme, dojídáme pečeného kapra a králíka a už se chystáme na nový film „Jak se krotí krodýli“ a na závěr se dáváme s Editkou a Ondrou do vražedné hry v české verzi - SKRABLE. S Ondrou končíme až o půlnoci, Editka nevydržela. Děda vítězí o 60 bodů, ale je to nespravedlivé, ukradl Ondrovi některá mimořádně hodnocená slova. Poražený pak ještě vysvětluje elektronicky nepatrně retardovanému dědovi obsluhu nového CD přehrávače a oba v družné náladě jdou spát.

     Ráno na Štěpána zahajuje agresivně babička Bohuška. V duchu staré tradice opakuje omývání dědy studenou vodou, které zahájila před padesáti lety a po celý čas pečlivě dodržuje. Starý zvyk přenáší i na vnuka Ondráše, ovšem s výrazným časovým zpožděním. Ondra totiž není žádné ranní ptáče, v neděli i ve svátek dovede zdravě spát až do samého poledne. Možná, že v tento brzký čas (je totiž teprve 10 hodin) ještě usne. Venku je po pošmourném ránu jasno a slunečno, dívám se na dvůr na velký teploměr, ukazuje + 3°C, listopad a prosinec byly nejteplejší za posledních 50 let. Příroda je, jak se říká zmatená, pod kostelem u paní Zapletalové kvete zlatý déšť, česnek sázený na Všech svatých už leze, kdo sázel dříve, už má česnek 10 cm vysoký a to opravdu není dobře.                            

     Po poledni, za krásného slunečného počasí, připomínající pozdní jaro, jsme vyjeli k vánoční či svatoštěpánské návštěvě k Lihánovým do Přerova. Sváteční oběd krůtí medalionky s rýží a hranolky, speciální omáčkou, cibulkami a kozími rohy z kokorské sklizně, ovšem vlastní technologické provenience. Tentokrát nekuchařil Standa, ale Lenka. A musím přiznat, že dobře. V televizi pak běžela pro nás nedostupná lahůdka, anglická Premiér League, či jak se to píše, v prvním zápase, ovšem bez brankáře Čecha Chelsea jen remizovala a pak s odstupem hrál Manchester United, to bych doma potřeboval. Nabízeli mi to, ale měsíční poplatky byly dost drahé a tak nemám ani tyto sporty, ani rychlý celodenní internet. Snad by to můj počítač ani nestíhal. Lucka skládala obrovské puzzle, asi 1500 políček, Lenka předkládala cukroví, červené a pak i drůbeží tlačenku jako dietu. Babička dostala do ruky kámen zvaný tygří oko, držela ho v dlani téměř celé odpoledne a prý ji přestaly bolet a trnout prsty na jedné ruce. Takových kamenů s různými avizovanými účinky nám Standa ukázal několik. Procházkou po Přerově jsme navštívili krásně vyřezávaný betlém v korvínském domě Komenského muzea. V tomto domě v hlavním sálku či salonku pamatujeme sugestivní básnická vystoupení bratrance PhDr. Jaroslava Mazáče, který letos bohužel zemřel. Město je pěkně vánočně vyzdobené, plné korzujících. Z pokoje děvčat je v průhledu kolem vodárny a hasičů vidět až na Hostýn, z balkonu až na Lipovou a chemičku přes věž žerotínského zámku. Lenka nás pak vzala domů a odvezla Kosorinovy, kteří měli kabel a zavazadel jak na měsíční dovolenou. Svátky skoro skončily.

     Jsme tady s babičkou a Pavlou sami. Babička mi ohřála zemáky, přidala cibulku a polotučné studené mléko. To je dopad na tvrdou zem. Ale staré hity dále vyzpěvují „Zdá se mi, že jsem motýl..“ A tak pomalu přikládám do kotle tvrdé dřevo z majetínské pily a říkám si, jak nám to uteklo. Volá strýc Jiřík, je vyčerpán po výstupu na Milešovku, sděluje kuriozitu, že v Radešíně se otvírá hospoda i na Štědrý den po osmé hodině večer a že má ještě dorážet zbytky z kačeny. Zítra jede do Prahy na kontrolu a to už patří do „poezie“ všedního dne.

     Ještě nás čeká Silvestr, „strýca“ vysokohorský výstup na Říp a bude po roce 2006. Tak ahoj, či lépe řečeno no nazdar. Teď bude ještě náročné zabalit text do přílohy a „emilovat“ Po létech tak uvidíte, co se dělo na vánoce roku 2006 zejména v Kokorách. Buďte shovívaví.