KOKORSKÁ KAROLINA SVĚTLÁ
MARIE GEISLEROVÁ - MATULOVÁ

1860 - 1909

ZAKLADATELKA A ŘEDITELKA
PRVNÍCH ČESKÝCH DÍVČÍCH ŠKOL
V OSTRAVĚ

RODINA GEISLEROVA V KOKORÁCH V OLOMOUCI A V OSTRAVĚ
NA PŘELOMU 19. A 20. STOLETÍ

KOKORY 2008 a 2009
KOKORSKÁ KAROLINA SVĚTLÁ

     K onomu podivnému nadpisu jsem se jako kronikář obce Kokory propracoval pomalu a postupně. Bude na čtenáři, aby sám posoudil, zda název článku odpovídá skutečnostem a zajímavostem, které následující řádky snad obsahují.
   Ani Karolina Světlá, ani Eliška Krásnohorská, spisovatelky a národní buditelky, v Kokorách pravděpodobně nikdy nebyly, nebo to alespoň není známo. Koho tedy kronikář staví po jejich bok, koho s nimi srovnává a spojuje s obcí Kokory u Přerova, či podle historického označení s městečkem Kokory? A je toto srovnání přiměřené a oprávněné? To už se však dostáváme přímo do našeho příběhu.
     Jeho hrdinkou bude v následujících chvílích dcera kokorského nadučitele a regentschoriho Antonína Geislera, Marie Geislerová -  Matulová, jejíž osobnost vidíme s odstupem času velmi zřetelně a výrazně a to v oblasti vzdělávání a školství, humanitárních akcí, ženské emancipace a dokonce, a to bez přehánění, v oblasti manažerského pojetí práce vzdělané, energické, kulturní a pokrokové ženy z přelomu XIX. a XX. století. Ke svým všestranným aktivitám byla inspirována jistě také rodinným prostředím i prostředím rodné obce, se kterým chceme i čtenáře alespoň povšechně seznámit. 
     Učitelská rodina Geislerova byla pro Kokory a široké okolí studnicí hudby, vzdělanosti a pokroku. Kronikář Alois Válek s využitím staré školní kroniky a právě zápisu Geislerova o tom s odstupem sta let píše :     
     Jak daleko paměť občanů sahá, účinkovali na jednotřídní škole v Kokorách v 18. století učitelé pp. Procházka a Opelík. V 19. století až do roku 1845 byl zde učitelem Jan Hoffmann, kterýž školu tuto podučitelovi Františku Geislerovi odstoupil a dceru svou jemu za manželku dal. Obě rodiny bydlely pospolu. Jan Hoffmann zemřel v roce 1847. Kronika dále stručně zaznamenává: František Geisler byl výtečným znalcem hudby a zdokonalil zpěv a hudbu kostelní. Doba jeho působení v Kokorách není dle zápisu obecní kronika zcela zřejmá, po úmrtí Františka na souchotiny ve věku 38 let, obdržel uprázdněné místo jeho bratr Antonín Geisler, učitel v sousední Rokytnici. Ten nastoupil do Kokor v roce 1856 a již v roce 1858 založil jako řídící učitel pěvecký a čtenářský spolek Lumír i žákovskou knihovnu a školní kroniku a školu postupně rozšiřoval. Byl rovněž vynikajícím hudebníkem, proslul nejen jako učitel hudby a regentschori, ale i jako skladatel kokorských vánočních koled, které se dosud jako vzácná tradice o vánocích v kokorském kostele hrají a  zpívají a dočkaly se za oněch 150 let mnoha, byť skromných, vydání. O jeho další všestranné orientaci svědčí i skutečnost, že v roce 1868 odjel na vlastní náklady do Vídně na kurz zemědělského hospodářství, inicioval spolek pro zakoupení parního stroje a stal se prvním pokladníkem nově založené Rolnické záložny v Kokorách v roce 1871. V roce 1886 odešel na odpočinek a v roce 1893 jako vážený občan zemřel.
      Nejstarší z početných dětí Geislerových,  syn Jindřich Geisler se stal olomouckým kanovníkem a posléze generálním vikářem olomoucké kapituly. O jeho aktivní hudební činnosti ve vedení spolku Žerotín i společenské angažovanosti, včetně osobního přátelství s Antonínem Dvořákem, jsme už v Hanáckém kalendáři psali. Další sourozenci Geislerové, MUDr. Josef Geisler  a  JUDr. Antonín Geisler, absolventi Slovanského gymnázia, se výrazně prosadili rovněž v Olomouci, jeden jako lékař, druhý jako advokát. Zanechali po sobě významný podíl na vybudování Národního domu,  a jako uznání spoluobčanů  známý hudební Geislerův sál a Geislerovu ulici v Olomouci – Hodolanech a samozřejmě velmi důstojnou rodinnou hrobku na olomouckém hřbitově. Dcera Geislerových Berta se stala industriální učitelkou, Anna pak první poštmistrovou v Kokorách.
      V těchto až neuvěřitelných rodinných úspěších se  rozhodně neztratily ani další z dětí Antonína Geislera, Jan a Marie, když zamířily za uplatněním na sever – do Slezska, do Ostravy. Jan je v obecní kronice označován jako velkoprůmyslník, jeho firma Geisler a Srna, vlastnila např. lom v Ostravě Hrabůvce. Pravděpodobně za ním a jeho podporou a za možnostmi zajímavé práce odešla do Ostravy i jeho sestra Marie narozená v Kokorách v roce 1860.
     Marie Geislerová (později provdaná Matulová) projevila nesporné mimořádné nadání a cílevědomost. Ty se projevily již pod otcovým vedením na škole v Kokorách a při dalších studiích na církevním učitelském ústavu v Olomouci. Vynikající studijní výsledky Marie vedly školské úřady k prominutí věku. Začala totiž učit ještě před dovršením 18 let a ve velmi krátké době dvou let po předchozí praxi v Hovoranech na jižní Moravě a Rokytnici na Přerovsku se stala řádnou literní učitelkou i s právem suplování výuky náboženství. Dosáhla tak pro ženu nejvyššího dostupného Rakousko - Uherského učitelského vzdělání. Získání místa definitivní učitelky v Ostravě v roce 1883 pak bylo určitě výzvou. Tak to hodnotí i Libuše Hrabová, z jejíž historické studie „ Ženy a muži, otcové a dcery“, zpracované pro filozofickou fakultu ostravské univerzity z roku 2003, převážně čerpáme. Podtitul práce -„Ostravská podoba emancipace na konci 19. století“ - nás už vede přímo do rodícího se průmyslu Ostravska, ke vzniku dělnické zástavby a kolonií i do převážně německého školství.   
     Mladá učitelka z Kokor začala na Ostravsku velkoryse. Již za dva roky získala první pochvalné uznání zemské školní rady za horlivost a úspěšné působení na tehdy v Ostravě jediné české obecné škole. Mimo učení se snažila pomáhat chudým dětem jídlem a ošacením. Brzy však poznala, že samotná charitativní činnost (podle Libuše Hrabové) jejich bídu neléčí. Obrátila tak svou pozornost k úkolu a cíli, ke kterému pak směřovala neustále. K přípravě žen a matek na úlohu, která jim byla přisouzena – být v rodině aktivní hospodyní a vychovatelkou dětí, schopnou postavit se v případě potřeby na vlastní nohy.
     Je nesmírně zajímavé a inspirující, že velmi podobné cíle propagoval a prakticky podporoval ve stejnou dobu ze své pozice pokrokový kokorský farář P. Daniel Deutsch , jehož entuziasmus vedl nakonec k založení kláštera dominikánek v Kokorách, kde se takováto výchova dospívajících rolnických dívek z Hané (samozřejmě v křesťanském duchu) po léta odborně vedla. Jakoby obě linie, jedna na venkově a druhá v překotně se rozvíjejícím průmyslovém městě souběžně směřovaly do nastupujícího 20. století.
     Iniciativy Marie Geislerové však byly mnohem širší a opravdu strhující. Hned po svém nástupu do Ostravy začala pracovat ve výboru mladého pěveckého spolku Lumír a její jméno je spojeno i s velkým koncertem , který v Ostravě uspořádal olomoucký pěvecký spolek Žerotín, v jehož čele stál jako zakladatel a předseda olomoucký kanovník Jindřich Geisler, nejstarší bratr Marie. Významná byla od roku 1885 i její práce v Matici ostravské. Měla v sobě něco, čím významně jako žena předběhla svou dobu – organizační schopnosti, dovednost řídit práci a zároveň plnit ty úkoly, v nichž mnozí selhávali. Ostravský archiv uchovává její vizitky, malé kartičky, které stručně a ve věcném stylu ukazují na její vynikající organizační a dnes bychom řekli „ manažerskou“ práci.              
     Už jako ředitelka dívčí obecné školy se začala věnovat zápasu o českou školu měšťanskou. Tu dívčí musela jako soukromou zřídit právě Matice ostravská. A kdo jiný se mohl stát ředitelkou české matiční dívčí měšťanky než Marie, tehdy již Matulová.  
     Další, nesmírně významnou vizí Marie Matulové bylo vytvoření ženského spolku, který se měl věnovat výchově žen z chudých rodin, rozvíjet jejich schopnosti hospodařit v domácnosti, vést domácí účetnictví, rozvíjet hygienické návyky, ale také formovat své členky, vést je k pomoci chudým, vyzbrojovat je schopnostmi jednat s úřady, mluvit ke shromáždění, získávat peníze pro spolkové akce a hospodařit s nimi. Uvážíme li, že tyto cíle si kladla kokorská rodačka v cizím městském prostředí před více než sto lety, musíme na ni dnes myslet s hlubokou úctou, uznáním a obdivem.                    
     Marie Matulová společně se svou žačkou  Antonii Palkovskou skutečně takový spolek v Ostravě založily.  Spolek byl od roku 1897 známý pod jménem Dobromila a jeho vynikající charitativní a vzdělávací práce přetrvala až do jeho rozpuštění v roce 1952. Marie se stala jeho první jednatelkou a později modernizovala i jeho stanovy. Již po prvním roce činnosti měla Dobromila 270 členek. Ženy šily v dívčí obecné škole z látek darovaných obchodníky, pletly svetry, získávaly obuv, to vše, jak říkala Marie, z lásky k chudým dětem. Dobromila jich ošatila a obula tisíce.
     Stejný význam měly přednášky, akademie a později i letní zahradní slavnosti a plesy, které se staly dalším zdrojem spolkových příjmů. Sama Eliška Krásnohorská poděkovala dopisem Marii, ve kterém oceňuje práci Dobromily, za akademii ke svému výročí, výborný ohlas měly i akademie k památce Karoliny Světlé i přednášky praktické. Velkou odezvu měly i Dobromilou pořádané koncerty žen – umělkyň a výstavy výtvarných spolků. Dobromila zavedla i dívčí průmyslovou školu, kterou udržela až do roku 1930. Za třicet let existence této školy a kurzy s ní spojenými prošlo průmyslovou školou Dobromily na 20 000 dívek.
     Realizace všech těchto činností přinesla zakladatelce a ředitelce českých obecných, měšťanských a průmyslových dívčích ostravských škol Marii Matulové dokonce i ocenění vídeňské vlády, zlatý záslužný kříž. v roce 1898, její následovnici Antonii Palkovské o 15 let později řád císařovny Alžběty II. Jen pozdější starosta Němec dr. Fiedler namítal proti vyššímu ženskému školství v Ostravě: „Kde potom najdeme služky?“. Práci Marie Geislerové Matulové však přes všechny rozpory a střety plně respektoval a nakonec šel v čele obrovského smutečního průvodu za její rakví.
     Marie Matulová zemřela doslova uprostřed práce (konzultovala právě s manželem a vratimovským ředitelem Bartoníkem problematiku venkovských škol) na mrtvici ve věku pouhých 49 let, právě před 100 lety, v lednu 1909.
     Pohřební průvod popisuje Ostravský deník z 25. ledna 1909. ze kterého cituje i Libuše Hrabová: Její rakev byla z kostela na nádraží provázena nejen učiteli a žákyněmi jejich škol, ale také žáky a učiteli ostatních českých škol z Moravské a Polské Ostravy, z okolních obcí i ze sousedních okresů, členy české i německé okresní školní rady, celým zastupitelstvem Mariánských hor, ale také zástupci úřadů v čele s moravskoostravským starostou dr. Fiedlerem, starosty Polské Ostravy a dalších obcí, školskými a tělovýchovnými spolky a řadou dalších účastníků. Cesta z ostravského kostela k přívozskému nádraží byla dlouhá a neulehčila ji ani doprovázející hornická hudba. Mnozí účastníci, včetně reportéra, redaktora a spisovatele Františka Sokola – Tůmy, odjeli ještě do Kokor, kde na hřbitově v rodné obci byla Marie  Geislerová Matulová pochována.
     Symbolickou shodou okolností zemřel nedlouho po ní i kokorský farář Páter Daniel Dajč
(své vlastenectví dal najevo i počeštěním svého jména), nositel velmi podobných vzdělávacích a dokonce emancipačních myšlenek, jako Marie Matulová. Oba reprezentují pokrokovost tehdejšího kokorského prostředí a patří ke světlým zjevům své doby.
     Farář Dajč má svůj hrob a pomník po právu na čestném místě uprostřed kokorského hřbitova. Hrob Geislerových byl však před léty opuštěn a prodán a slouží dnes jiné rodině. Pomník se jmény rodičů Geislerových a jejich dcery Marie Matulové (a já se nebojím to napsat) „národní buditelky“ a nositelky vzdělání, emancipace a pokroku, byl sice při prodeji hrobu zachráněn a prozatímně uložen v zahradě jednoho rodinného domu, ale tam jeho místo rozhodně není. Před zastupitelstvem a celou obcí dnes stojí úkol smazat dluh, vrátit pomník Geislerových na vybrané čestné místo na kokorském hřbitově a připomenout tak budoucím generacím význam rodiny, která se tak výrazně zapsala do regionálních dějin městečka Kokory, Hané a celé Moravy v období na přelomu 19. a 20. století.
       Marie Matulová Geislerová, nenapsala, přes činnost publikační, jako její slavnější české protějšky, žádný román. Celý její život byl však dramatickým dílem značného významu. Jsem o tom plně přesvědčen jako pedagog, kronikář i občan. Paní docentce Libuši Hrabové velmi děkuji za otevření a zpracování této problematiky, Hanáckému kalendáři za umožnění její základní popularizace.
     Od zastupitelů obce Kokory i příslušných regionálních orgánů očekáváme podporu myšlenky připomenout nesmírně záslužnou práci této mimořádné ženy daleko od domova alespoň restaurací rodinného pomníku na kokorském hřbitově.  

(Pro Hanácký kalendář 2009)                                    Ing. Alois Košťálek kronikář obce Kokory              

Poznámka :  Během posledních let byly některé historické skutečnosti doplněny a upřesněny zejména zásluhou Ing. Jana Hučína, rodáka z Kokor.
 
   Na podzim roku 2009 byl tento čestný úkol znovu na zastupitelstvu obce připomenut. Shodou okolností se v období Všech svatých podařilo konkretizovat a využít šlechetnou nabídku donátora, stavitele Cestmíra Sehnala z Olomouce, takto rodáka z blízkého Lapače,  který se nabídl, že pokud bude obnova pomníku realizována do konce kalendářního roku, že vzniklé náklady uhradí. Podařilo se zajistit ochotného kameníka, získat souhlas církve a obce jako majitele a správce hřbitova, mramorový pomník vyzvednout, opravit a obnovit a poškozenou pískovcovou sochu sv. Anny nahradit mramorovou sochou Panny Marie věnovanou a restaurovanou kameníkem panem Drábkem z Tršic. V neděli po Vánočních svátcích 27. 12. 2009 mohl být obnovený pomník Geislerových znovu posvěcen a připomenuta tak důstojně rodina, která již před více než sto lety přinášela do Kokor a na celou Moravu vlastenectví, víru, vzdělání, kulturu a hudbu. Kokorské Vánoční koledy Antonína Geislera, hrané již 150 let, byly důstojným doplněním této malé slavnosti, kterou kněz, zástupci obce a veřejnosti, ale i muzikanti uctili památku svého učitele, regenschoriho, kapelníka  a jeho vynikající rodiny, jejíž věhlas daleko přesáhl oblast naší Hané viditelnou z míst  posledního odpočinku Geislerových na našem hřbitově. K výstavnému pomníku dalších generací Geislerových na hřbitově v Olomouci tak po létech přibyl i ten náš prostý, původní, kokorský.                                                                                  Kš.
Karolina