KOKORSKÉ HUDBY, MUZIKANTI A ZPĚVÁCI

VČERA A DNES

MATERIÁL PRO ÚČASTNÍKY BESEDY 13. 11. 2011

A OSTATNÍ ZÁJEMCE A KULTURNÍ OBČANY

ZPRACOVAL A USPOŘÁDAL

PONEJVÍCE JAKO VÝTAH Z KOKORSKÝCH NOVIN

ING. ALOIS KOŠŤÁLEK LISTOPAD 2011

/ z autorských materiálů Ing. Růženy. Jurečkové a Ing. Aloise Košťálka/

 

ÚVOD

     Čas od času zalistuji ve starých ročnících Kokorských novin, abych si zopakoval a připomenul, co všechno už bylo napsáno a zejména z toho odvodil, co všechno ještě napsáno být má nebo může. Přitom jsem nemohl přehlédnout některá témata psaná na pokračování tu s větší tu s menší pravidelností. Jedním z těchto tematických okruhů je bezesporu umění, tedy přesněji hudba ve všech svých podobách, která nás, díkybohu, provází doslova od kolébky až do hrobu. Potíž je v tom, že jsem v této oblasti, mírně řečeno, nedostatečně vzdělán a vyškolen, o to víc je však toto téma pro pisatele lákavé, což je v současnosti ostatně jev zcela obecný.

     Zdálo se mi proto vhodné, abychom se k hudbě, muzikantům a zpěvákům všech kategorií z Kokor, Žeravic, Rokytnice, Nelešovic, Čelechovic i dalších obcí z okolí, v čase historicky dostupném alespoň v neformální besedě vrátili, připomenuli si v dobách poměrně nedávných cestu obecné zpěvnosti a hudebního cítění zejména v naší obci a jejím okolí a aspoň trošku doplnili, co ještě nebylo řečeno, či bylo zanedbáno. A aby z tohoto, řekněme bohulibého úsilí, alespoň něco zůstalo nejen v paměti ale i v dokumentech a mohlo být pro nás samé, či naše mladé využito pro vzpomínky či poučení, předkládáme čtenářům soubor článků, úvah a ohlédnutí z laického pohledu pamětníka, kronikáře a v některých případech i přímého účastníka hudebního dění zejména u nás v Kokorách. Stáhnout články z Kokorských novin a seřadit je za sebou je poměrně snadné, pokud jsou ovšem uloženy v počítači a podobné, i když přece jen o trochu těžší, je to i s fotografiemi, pokud se ovšem uchovaly v elektronické podobě, nebo byly naskenovány. A tady je trochu kámen úrazu. Těch fotografií bude asi jen zlomek z těch původních, tak jak jsou označovány v textu, kde byly odkazy na fotografie ponechány. A to je trochu na škodu věci. Výhodu budou mít bezesporu ti, kteří se aspoň doma mohou podívat na obrázky do pečlivě uložených starších ročníků Kokorských novin. Ti, pro které budou předložené texty novinkou, mohou zapátrat v paměti a v duchu doplnit své zážitky z dávnějších časů, či doby nedávné, případně i něco opravit či upřesnit. Pokud se tak stane, byli bychom rádi, aby se tato upřesnění či doplnění dostala až do redakce KN či přímo k pisatelům.

    

 

 

KOKORŠTÍ  MUZIKANTI

     V Kokorách skutečně „hrajó na cimbálku“ už několik set let a „Janek i panny poskakujó“ až se zem třese. Tancuje i Floriánek /možná i ten svatý si vzal chvíli oddechu při své požární službě / a noty lidové či zlidovělé písně o kokorském „pijovárku“ se objevují ve známých sbírkách folkloristů a národopisců.  Dokládají tak nepřímo i dlouholetou tradici kokorských muzikantů. Na jejím „novověkém počátku“ však jistě stojí rodina Geislerova, především správce školy v Kokorách, regentschori a učitel hry na hudební nástroje Antonín Geisler. Nejvíce víme o jeho přínosu hudbě chrámové, to bylo v tehdejší době samozřejmé, Geislerovy kokorské koledy se zpívají a hrají dodnes.  Jeho syn Jindřich Geisler, kanovník olomoucký a vůdce a dirigent slavného olomouckého spolku Žerotín, rovněž muzikant tělem i duší, pronikl svou hudební a organizátorskou erudicí až k samotnému Antonínu Dvořákovi.  Dvořákovy dopisy Jindřichu Geislerovi z celého světa,  patří dnes k základním památkám olomoucké hudební scény na slavného českého a světového skladatele. Geislerův Žerotín uvedl také poprvé Dvořákova oratoria Stabat Mater a Svatá Ludmila.  To vše je také řádně zdokumentováno a zapsáno.

     Mnohem těžší úloha nás čeká při hledání historie a tradic moravské venkovské kapely, vycházející až od zmíněného cimbálku. V hledání se nedostaneme daleko do historie, ale přece. Podařilo se nám získat asi nejstarší fotografii kokorské kapely, hudby  pana Karla Lichnovského, Kokory číslo popisné 28, z doby těsně před I. světovou válkou.  O osudu kapelníka jsme již psali, proto jen stručně připomínáme: Rolník a kapelník Karel Lichnovský se již z války nikdy nevrátil  a údajně zahynul při přechodu zajatců přes jednu ze sibiřských řek. Jeho hudba měla tehdy 14 členů, patnáctým je hostinský, kapelník sedí pod ním. Méně kvalitní dobový ale nicméně vzácný snímek zachycuje hudbu v zahradě u stodoly, pravděpodobně na jednom z  tradičních „výletů“, či na zahradě kapelníka. Další kokorská hudební historie čeká trpělivého čtenáře v dalších číslech KN. Velmi rádi přijmeme od čtenářů další upřesnění, náměty, fotografie i ústní podání s touto muzikantskou tematikou a předem děkujeme.      

 

 

KOKORŠTÍ MUZIKANTI A HUDBY  -  I. část

     Záměr napsat do našich novin o kokorských muzikantech a hudbách není nový, už jsme se o něm dříve zmínili. Zahájením tohoto malého seriálu tak plníme jen starý dluh. Zároveň tak rozšíříme materiál o Válkových, který je také zaměřen převážně na osudy špičkových hudebníků, ovšem jedné rodiny. S lítostí však musíme konstatovat, že ne o všech našich muzikantech minulosti máme dostatek podrobných a ověřených údajů a že tedy část našeho vyprávění bude vycházet jen z ústního podání a vzpomínek pamětníků. Věříme, že laskavý čtenář nás v této oblasti omluví, a že od těch občanů, kteří by věděli více, se nám podaří i nové vědomosti získat.

     Jistě si dovedeme velmi dobře domyslet, že základem hudebního projevu minulých století byla možná lidová píseň, určitě hudba církevní a hudební působení školy, učitelů a kostela. To se plně potvrdilo i v našem kokorském prostředí. Nedávné výzkumy zjistily, že kokorský kůr byl plný hudby i dobových notových záznamů už v první polovině XIX. století, jak dokládá i studie a diplomová práce studentky hudebních věd D. Stříteské z olomoucké univerzity. Prvními znamenitými hudebníky, o kterých máme vlastní písemné zprávy a záznamy byli učitelé, bratři Geislerové, František a Antonín. Dle zápisu kronikáře A. Válka byl František ( 1842 – 54) znamenitým znalcem hudby, který zdokonalil zpěv a hudbu kostelní. Jeho hudební dědictví dále rozvinul jeho bratr Antonín Geisler, který jako nadučitel a regentschori působil v Kokorách od roku 1847 více než 40 let. Byl rovněž znamenitým hudebníkem a skladatelem vánočních koled, které se v Kokorách hrají dodnes.  Traduje se, že za Antonína Geislera  v jeho domě č.p. 164 vlastně již existovala hudební škola a hudební vzdělání a muzikantské dovednosti se tak šířily mezi kokorskou mládež. V kostele se plně využívaly varhany a zpívaly mariánské a další náboženské písně, uvedené Geislerovy vánoční koledy, provozovaly se pašijové zpěvy, hrálo se na věži i na večerních májových pobožnostech. Regentschori byl zároveň kapelníkem, o světském působení kokorské hudby na svatbách, pohřbech, tzv. výletech, při divadle, průvodech, oslavách a dalších akcích, však nemáme z tohoto období žádné podrobnější zprávy. Víme jen, že v Kokorách působil i čtenářsko pěvecký spolek Lumír. 

     Hudební nadání i vzdělání a vztah k hudbě vůbec si přinesl z Kokor do Olomouce nejstarší syn Antonína Geislera Jindřich.  Víme, že byl vikářem (později i generálním vikářem) olomoucké kapituly, ale také známým olomouckým hudebníkem, dirigentem, vedoucím a organizátorem slavného hudebního spolku Žerotín, ale také znamenitým správcem arcibiskupských statků v nové republice. V Kokorských novinách jsme již popsali jeho důvěrné styky se samotným Antonínem Dvořákem a Jindřichovy zásluhy nejen o olomouckou hudbu a zpěv, ale i o výstavbu Národního domu a české vlastenectví na přelomu XIX. a XX. století vůbec. V Olomouci mají dodnes Geislerův sál i Geislerovu ulici v Hodolanech. Historický dík Olomouckých se však týká nejen Jindřicha, ale určitě i jeho dvou bratrů, z nichž JUDr. Antonín Geisler byl známým olomouckým advokátem, starostou Sokola Olomouc a výborným výkonným muzikantem. Také jeho bratr MUDr. Josef Geiger byl lékařem soudním znalcem, ústavním lékařem Pöttingea, významným donátorem a jak jinak výborným aktivním hudebníkem. Po takto významných představitelích kokorských muzikantů se vrátíme do naší obce a jejího hudebního života v dalších dílech.

     Postupně získáváme podklady od rodin muzikantů a pamětníků a dostaneme se tak krok za krokem k muzikantskému působení kapelníků z rodin Lichnovských, Čepelákových, Válkových i muzikantů z doby nedávné. Máme přislíbeny i materiály např. od aktivních dlouholetých muzikantů pana Vladimíra Tomášika, Aloise Hradílka a dalších. Snad se v pokračováních tohoto cyklu postupně dostaneme až do současnosti.  Rádi přivítáme i vaše pamětnické a muzikantské podněty a další podrobnosti či doplnění.                                       

                

KOKORŠTÍ MUZIKANTI  A  HUDBY – II. část

 

     V první části tohoto povídání jsme se dostali s hudbou a kokorskými muzikanty, zejména s rodinou Geislerových zhruba na začátek 20. století. Po nadučiteli a regetschorim Antonínu Geislerovi a po jeho slavnějším synovi Jindřichovi, zůstává tak trochu prázdno. Díky paní Olze Roháčové, rozené Lichnovské  se však můžeme do světa hudby a kokorských muzikantů vrátit nad jednou velmi vzácnou starou fotografií, technicky, bohužel, stářím trochu méně kvalitní.

 

Hudba Karla Lichnovského těsně před I. světovou válkou

 

     Můžeme si zde prohlédnout patnáctičlennou venkovskou dechovou hudbu doplněnou pravděpodobně o hostinského. Kapela má 11 plechových hudebních nástrojů, dva klarinety, malý bubínek a velký buben s činelami. V prostřední řadě s klarinetem sedí její kapelník a vedoucí pan Karel Lichnovský, otec pozdějšího kapelníka pana Františka Lichnbovského a dědeček a pradědeček současných muzikantů.  Fotografie, pořízená na zahradě, někde u stodoly z nepálených cihel, pochází ze začátku dvacátého století, rozhodně z doby před první světovou válkou.  Karel Lichnovský totiž, stejně jako mnoho kokorských mužů, narukoval v roce 1914 na frontu. Padl pak do ruského zajetí a podle ústního podání zahynul při přechodu zajatců přes jednu z rozvodněných sibiřských řek a domů, ke své rodině a ke své hudbě se jako pohřešovaný nikdy nevrátil. Na fotografii jsou zajímavé (samozřejmě kromě muzikantů, starších i velmi mladých) především dobové nástroje, které by si ovšem zasloužily odborný zasvěcený popis a snad i dobové půllitry či korbele a oblečení hudebníků.    

     Po válce, v nově vzniklém Československu, dále rozvinuly svou činnost klasické spolky, především Sbor dobrovolných hasičů a Sokol. Jejich akcí, výletů, cvičení, tanečních zábav i divadel přibývá a nikde nechybí hudba, o svatbách, pohřbech a nakonec i koncertech ani nemluvě. V originálních sokolských zápisech se uvádějí dvě klíčová jména kokorských kapelníků, Ottokara Čepeláka a Františka Mandrholce. Nejen známý Otyn Čepelák, ale zejména právě křídlovák a kapelník František Mandrholc (nar. 1893) se do hudební historie naší obce zapsal opravdu výrazným způsobem. K tomu se však dostaneme až za chvíli, bohužel, pouze na základě útržkovitých informací a ústního podání.

     Nejbližším přítelem a hudebním druhem mladého křídlováka Františka Mandrholce byl jeho kamarád Jaroslav Válek, bydlící u kostela „Na kopci“ čp. 170.  Jeho sestra Anděla se později provdala a na domku pak bydleli Zmatkovi a o generaci později Tuškovi a Kubisovi. Také Jaroslav hrával na křídlovku  a když cvičil u otevřeného okna, zastavovali se lidé, spěchající do kostela a se zálibou jeho hře naslouchali (získáno od Vl. Lichnovského st.). Spolu s Františkem Mandrholcem se připravovali na konkurz do vojenské hudby.  Konkurz skončil pro Válka úspěšně, František se však nemohl pro onemocnění zúčastnit.

      Jaroslav Válek se tak stal snad prvním kokorským muzikantem působícím v zahraničí, získal dlouholeté angažmá u vojenské královské hudby Království Srbů, Chorvatů a Slovinců, údajně v Záhřebu, kam se odstěhoval a kde dlouhá léta žil. Traduje se, že dosáhl i na kapelnickou taktovku. Zachovala se jen jeho fotografie v uniformě se čtyřmi „hodnostními“ hvězdičkami, ozdobnými knoflíky, medailí a znakem lyry, z doby mezi světovými válkami.

     Do Kokor se čas od času vracel, vždy v prvé řadě spěchal k Mandrholcům za kamarádem a spřízněnou muzikantskou duší, pamětníci uvádějí např. jeho návštěvy mezi válkami a pak někdy na začátku padesátých let. Kokorským muzikantům údajně zanechal i hodnotný notový materiál, který byl prý uložen ve známé muzikantské skříni v hostinci u Dohnalů a za časů a proměn Osvětové besedy byl neodborníky bez skrupulí zlikvidován. Byli bychom opravdu vděčni každému ze čtenářů, který by naše informace byl ochoten doplnit či upřesnit. Uveřejníme i ohlasy na tento článek.

 Kapelník a křídlovák Jaroslav Válek v královském angažmá.

 

   Vraťme se však z Balkánu do Kokor.  František Mandrholc zatím pokračoval ve své bohaté muzikantské a kapelnické činnosti. V Sokole Kokory se ještě za starostenství  Ladislava Hudečka a později br. Františka Pavlíka v polovině dvacátých let  začíná prosazovat  a po léta účinkuje vlastní hudba Sokola, právě pod vedením kapelníka Františka Mandrholce. V mnohem pozdějších letech vede neúnavný muzikant ještě např. trubačskou hudbu kokorských hasičů, ke které se ještě později vrátíme.  Je typické, že se angažuje vcelku rovnoměrně v obou klíčových kokorských spolcích. Ještě po letech pro kokorské muzikanty, kterých se postupem času a v duchu rodinné tradice ujímá pan František Lichnovský, rozepisuje F. Mandrholc noty na vysoké úrovni, jak bylo s obdivem zaznamenáno i v tisku, patrně z pera  Aloise Válka.

    Zajímavých, třeba kusých, údajů o kokorských muzikantech jsme objevili opravdu hodně a další přibývají.. Přivítáme ovšem i zajímavé údaje z pozdější doby kapelníků Františka Lichnovského a Aloise Válka a slavné „Melodie“. Do prostředí novějších  muzikantských příhod se  dostaneme společně, pokud vás to bude zajímat, v dalších číslech našeho listu včetně zajímavých fotografií.. (Údaje jsme v útržcích posbírali ze sokolských kronik, od paní Drahomíry Malendové, Vladimíra Lichnovského st., Rostislava Zemana, Vladimíra Tomášika, Eduarda Zitty,  R. Zlámalové,  L. Jemelky ( od potoka)  a dalších. Všem jim srdečně děkujeme. )                                                  

                                                                                  Kš

 

Poznámka redakce: Další historii muzikantské rodiny učitele a ředitele Aloise Válka, a jeho synů a vynikajících hudebníků Vladimíra a Jiřího, kterou jsme již započali v minulém čísle, zařadíme opět  v odpovídající časové posloupnosti.

 

MUZIKANTSKÉ  INFORMACE Z BRNA

     Mnohé již uvedené muzikantské informace, zejména o Jaroslavu Válkovi, jsem sbíral opravdu velmi obtížně, dlouho jsem se nemohl např. dopátrat ani jeho křestního jména. Z ničeho nic jsem však narazil o něco později přímo na pramen poznání daleko od Kokor a to až v Brně u své tety, které jsem jel popřát k devadesátým narozeninám. 

    Paní Filoména Placandová (rozená Košťálková), sestra mého otce, se narodila v Kokorách v roce 1916 „Na kopci“ v čp. 156. Rodiny zde žily kolem hluboké obecní studny velmi pospolitě (byli to např. Lančovi, právě Válkovi, Mrtvých, Nakládalovi, Zemanovi, Vybíralovi, Košťálkovi, a Kupkovi). Na začátku první republiky mladý nadaný hudebník  Jaroslav Válek (čp. 170) ve volných chvílích brával housle a malá školačka Filuška pod jeho vedením na zápraží či u studny zpívala všem kolem ukolébavky i národní písně. Často ji hlídala i Jaroslavova matka Matylda a jeho sestra Anděla. Talentovaný Jaroslav Válek hrával nejen na housle, ale i na klarinet a zejména na křídlovku a samozřejmě, i když krátce, v kostele na varhany. Po jeho odchodu do ciziny bylo „Na kopci“ trochu smutno, i když tam později vyhrávali zase další muzikanti.  Po čase však přece J. Válek přijel do rodné obce na návštěvu a přivezl i dárky.  Teta si dodnes přesně pamatuje, že pro ni zhruba dvanáctiletou přivezl tehdy na konci dvacátých let „ na šaty“.  Bílé šaty s modrými proužky, které ještě dnes vidí před sebou, měla pak moc ráda. Ale to už Košťálkovi dům Na kopci prodali a bydleli ve školnickém bytě v nové škole.

     Jaroslav Válek se, podle tety a to se shoduje, stal kapelníkem vojenské hudby v Záhřebu, nebo snad i v Bělehradě. Do Kokor přijel vícekrát. Na stáří se pak údajně přestěhoval do Vídně a o osobní kontakt s Filkou, který se však nezdařil, se pokusil ještě z Vídně a z návštěvy Kokor v padesátých letech. Další pamětníci uvádějí, že J. Válka vítala v Kokorách v tomto poválečném období celá hudba a doprovázela ho domů Na kopec a pak do hospody, kde kapelník J. Válek poručil pro přátele muzikanty bečku piva. (Od L. Jemelky).

     Je zajímavé, že pěvecky nadanou dívenku Filku po letech znovu objevil i další kokorský muzikant, o kterém ještě bude řeč, mladý učitel Alois Volek, který ji ve druhé polovině třicátých let obsazoval do rolí v památných  a starší generací často vzpomínaných  operetách, které nastudoval a řídil jako vzdělavatel Sokola Kokory. Na její pěvecké výkony opakovaně vzpomínali např. i  (tehdy chlapci ) Metoděj a Josef Veselští.  Ona sama i další pamětnice si připomínají také pěvecká dueta právě s panem učitelem a režisérem, později po změně jména také Válkem. A to je skutečně zajímavá shoda okolností a jmen.   

     Paní Filoména odešla z Kokor ještě před druhou světovou válkou. Dodnes si však přesně pamatuje, kde kdo bydlel, kdo si koho vzal, kdo s kým chodil. I v devadesáti dovede přesně vyjmenovat všechny své spolužáky, učitele i spoluhráčky z prvního  družstva žen kokorské české házené. Vzpomíná např. Blaženu Bubeníkovou (provdanou Matuškovou), Blaženu Černoškovou (Bubeníkovou), Fandu Kolářovou (Horákovou), sestry Dostálovy a Svozilovy. Filka sama byla brankařkou, a jak jsme už kdysi psali, obdivovala pružnost brankáře mužů Františka Matušky st., vyspělost Oskara Bubeníka, hráčů Skopala, Zaorala, Horáka a dalších. Její vzpomínky jsou naprosto živé a léty nezastřené. Jen ty nohy, kdyby lépe chodily.

     Možná by to spíše (nebo určitě ) patřilo do článku Kokorské kořeny, ale zde měly pro nás největší význam bezprostřední a živé základní i doplňující informace o slavném kokorském muzikantovi minulosti Jaroslavu Válkovi, které tak plasticky oživily naše nesnadné pátrání. Děkujeme do Brna i za naše čtenáře.         Kš                                                                                             

 

 

 

 

 

KOKORŠTÍ  MUZIKANTI  A HUDBY - III. ČÁST

     Nejvíce ohlasů na II. díl tohoto povídání v minulém čísle KN vyvolala osobnost kapelníka královské vojenské hudby Jaroslava Válka. Čtenáři /např. O. A. / tvrdí, že o něm nikdy neslyšeli, jiní /J. S. a B. Č./ si živě pamatují jeho poslední návštěvu v Kokorách. Pan Rostislav Zeman poskytl našim novinám zajímavý doklad o pobytu Válkových „Na kopci“. Při pomocných pracích na adaptaci někdejšího domu Válkových /později Zmatkovi a Kubisovi/ nalezl zajímavou, malou, ale vzácnou knížečku. Slečna Anděla Válková, později paní Zmatková /sestra kapelníkova/, je podle této legitimace členkou odborového svazu pracovníků pivovarského a potravinářského průmyslu v Praze. Ve dvacátých letech zde pilně vylepovala příspěvkové známky, později si na volné stránky zapisovala, kolik dnů či půldnů přetrhávala řepu, odebírala či vázala obilí apod. Snad se o Válkových a zejména o Jaroslavovi dozvíme ještě více od dalších našich čtenářů.

 

Foto : jedna ze starých kokorských kapel na hasičské slavnosti

 

     Další velmi stará fotografie dokládá nezbytnou přítomnost hudby při každé spolkové slavnosti, jak jsme o tom psali minule. Při jedné z nich se nechali kokorští hasiči vyfotografovat před usedlostí naproti hospody na Osmeku  /později u Dohnalů/. Hudebníků je 11 / jako u hudby K. Lichnovského, oproti jeho hudbě jsou však podstatně starší /, z hudebních nástrojů převažují trubky. Signální trubkou je vyzbrojen i jeden z hasičů. Zajímavé jsou i pokrývky hlavy. U muzikantů jsou to klasické klobouky, jen jeden má na hlavě tzv. buřinku. U hasičů, kterých je zhruba 30, jsou to tmavé či zlaté helmy, v jednom případě dobová hasičská čepice. Jeden z funkcionářů hasičského sboru je v civilu. Zasloužilí členové sboru hrdě nosí svá vyznamenání, tehdy obvyklé medaile. Jak je fotografie stará si netroufáme přesně určit. Možná jde o dobu těsně po první světové válce, kdy se už postupně začali prosazovat mladí hudebníci, např. uvedený Jaroslav Válek, který však velmi brzy odešel do ciziny, ale hlavně František Mandrholc a Otyn Čepelák, z nichž poslední dva vedli kokorské hudby první republikou až do nástupu nového „dědičného“ kapelníka pana Františka Lichnovského. Na konci 30. let pak klasické vesnické hudebníky doplnil v jejich bohulibé činnosti mladý učitel Alois Volek, který však nejdříve dával přednost klasičtějšímu sborovému zpěvu a hudbě i oblíbeným pěveckým pasážím v tehdy moderních operetách zejména sokolského divadla. V dalším pokračování se již dotkneme první kokorské jazzové skupiny, spolupráce kapelníků A. Válka a F. Lichnovského a se svými vzpomínkami snad postupně přijdou i Vladimír Tomášík, Eduard Zitta a Alois Hradílek a další, v některých případech dosud stále činní, muzikanti.                                                                Kš 

           

 

 

 

KOKORSKÉ HUDBY A MUZIKANTI   IV. ČÁST

 

     Hlavní slovo v kokorské hudbě konce I. republiky a v době II. světové války postupně přebíral kapelník pan František Lichnovský. Pamětníci V. Tomášik a E.  Zitta se kterými jsme na tuto dobu vzpomínali na místě, kde byl v hostinci u Dohnalů kdysi šenk, si už mnohé z těchto časů připomínají z osobních zážitků, jejich vlastní aktivní muzicírování však začalo přece jen o něco později.

 

Foto :  František Lichnovský se svou dechovkou

 

     Vraťme se však zhruba na konec první republiky. Dechovka Františka Lichnovského z té doby má 14 členů, muzikanti jsou pro fotografování většinou ve společenském, mnozí ve tmavém, nechybí samozřejmě bílé košile a u některých ani kravaty a motýlky. V dechovce se uplatnila řada muzikantů z Kokor či blízkého okolí, někteří s muzicírováním prošli celou válkou až do padesátých či šedesátých let. Pro mladší čtenáře připomínáme aspoň některá jména, pamětníci nám možná  doplní některá další. Zleva vidíme pana Stanislava Juřicu a pana Tomáše Blumu, kapelníka Františka Lichnovského, světáckým motýlkem se chlubí pozdější poválečný ředitel stavebního podniku v Přerově pan Stanislav Kostura.  Před hudbou je v trávě posazen učitel a houslista Jan Štěpán, který se kromě muziky úspěšně věnoval i malování. Poznáte alespoň některé další ?

      Překvapením pro mnohé bude jistě i další aktivita kokorských muzikantů. První Lichnovského Jazz Kokory ukazuje, že i na venkově se vedle stále oblíbené dechovky postupně prosazovaly moderní hudební tendence, přicházející zejména ze Spojených států. Snímek malé kapely se nám jen těžko datuje, jde však pravděpodobně o období ještě před vznikem přerovského KRABU, tedy asi na začátku 40. válečných let, nebo nejvýše těsně po válce. Na snímku jsou zleva Bohumil Kmak zvaný Frigo (nevlastní bratr pana Josefa Zapletala se proslavil se i v brance kokorské české házené…), Karel Koutný z Cekyně, kapelník František Lichnovský a z kokorských ještě Metoděj Lanč z poslední chalupy Na Kopci, který udivoval spěchající do kostela sóly své křídlovky, jako kdysi před léty slavný Jaroslav Válek ze sousedního domu, před svým odchodem do zahraničního angažmá. Z nástrojů vidíme u kapely Jazz Kokory trubku, saxofon, pozoun, klarinet, harmoniku a bicí. Nechybí ani výtvarně zpracovaný název kapely.

  

Foto : Překvapení pro mnohé : První kokorský jazz.

 

  Je tedy nepochybné, že i v  Kokorách měl jazz nadšené mladé zastánce a obdivovatele, prosazoval se však s určitými obtížemi. Mnohé porady a zkoušky se realizovaly v zemědělské usedlosti u Šromotů. (od paní B.K.) Zkoušelo se také   v malém „salonku“u Dohnalů za přítomnosti a prvotního vedení Aloise Válka, který však pro neshody v přístupu a prostořekost mladých, emotivně práskl taktovkou a svou spolupráci s rebelanty ukončil. ( dle V. T.)  Jazzu se pak po létech na excelentní špičkové úrovni vcelku logicky věnovali (a věnují vlastně dodnes ) oba Válkovi hudebně slavní synové. 

    Je doloženo, že vášnivé hudební porady a plánování o založení jazzové kapely se konaly také u Zapletalů pod kostelem.

      Ti, kteří z kokorských muzikantů zůstali v těžkých válečných letech jazzu a swingu věrni, skončili nakonec v roce 1944 v přerovském orchestru „UB“, který se pak  velmi brzy přejmenoval na KRAB (tj. KRAmář Břetislav) podle svého populárního dirigenta a kapelníka.

      Píše o tom v knížce „KRAB TO BYL SWING“ Jaroslav Vavroušek a další zakládající i dlouholetí muzikanti. Mezi ně patřil i pianista Dr. Vladimír Čech, který v publikaci říká:            

Prvním bubeníkem orchestru byl Bohuš Kmak, povoláním holič, pocházející z Kokor. Obětavý pro hudbu a svému bubnu zcela oddaný, v bubnových sólech se dostával do extáze…..Hráli jsme také po válce v jeho rodné obci a Bohuš, nesoucí obětavě muzikantům pivo (zkráceno…a částečně upraveno) vylil šest půllitrů žlutého moku na noty saxofonistů. Potřísněný notový záznam slavné „In the mood“ se pak pracovně nazýval „Jak ten Bohuš s tím pivem spadl.“

     Mezi kmenové hudebníky Krabu patřili Kokoráci od začátku a v delším časovém úseku téměř dvaceti let aktivní existence orchestru (1944 – 1963) obsadili všechny typy muzikantských postů. Mezi zakládající členy se dá počítat již uvedený bubeník Bohuš Kmak, saxofonista Zdeněk Šromota, trumpetista Metoděj Lanč a zpěvačka Zdena Švábenská. Trumpetu obsadil po roce 1945 i pozdější kokorský učitel Vladimír Nečesaný. Mezi pozounisty Krabu je také v literatuře počítán  dnes známý dirigent světového jména Vladimír Válek, šéfdirigent pražského SOČR i bratislavské Slovenské filharmonie, který na toto své mladické působení ve swingové i taneční oblasti rád vzpomíná. Dozvěděli jsme se navíc, že Krab při nemoci B. Kramáře dirigoval v poválečném období při produkci v Brodku a Majetíně mladý Vladimír Tomášik z Kokor.  Pokud byly taneční večery s Krabem venku, tančilo se v Kokorách na beznadějně plném betonovém kruhu (který byl později rozšířen) v areálu sokolovny.

     Poměrně obsáhlá stať o jazzu a swingu určitě neznamená, že by v tomto období zahynula kokorská dechovka. Ta naopak pod vedením Františka Lichnovského, které postupně a zčásti přebíral učitel a později ředitel kokorské školy Alois Válek, hrála nejen v klasickém malém obsazení, ale i ve velkém obsazení soutěžním. Dokumentární fotografii takového opravdu velkého souboru, kterou jsme získali od pana Radka Černého, představíme čtenářům v prosincovém čísle a snad i hasičské trubače Františka Mandrholce. Možná se už také dostane na dlouhověkou a slavnou taneční hudbu Melodia Kokory.           Kš

 

 

VÁLKOVA VELKÁ DECHOVKA

     Jen malým doplňkem se vracíme k fotografii tohoto úspěšného soutěžního hudebního tělesa uveřejněné v KN VIII/6 v prosinci roku 2006. Při identifikaci muzikantů nám některá jména v době těsně před uzávěrkou ještě chyběla a v textu byly místo nich otazníky. Autorovi článku to nedalo a na poslední chvíli ještě navštívil pamětníky, dva Vladimíry, Tomašíka a Lichnovského a ti si postupně povzpomínali. Z technických důvodů se však toto doplnění do prosincových novin už nedostalo. Dnes tedy tuto skutečnost napravujeme a chybějící jména, tak jak jsme je zjistili, uvádíme. Musíte si ovšem vzít fotografii / bohužel nepříliš kvalitně reprodukovanou / z minulého čísla k ruce.

     Vedle Josefa Krempla stojí ve vojenském pan J. Navrátil z Brodku, údajně otec současného trenéra české tenisové reprezentace, v horní řadě je to J. Stehlík a vedle B. Zapletala J. Janoušek z Troubek. Pouze jméno muzikanta vedle I. Šromoty  zatím nemáme, jeho kolegové tvrdí, že jde o „basistu z Prosenic“.  Redakce samozřejmě přijme i další doplnění. 

 

 

 

 

KOKORSKÉ HUDBY A MUZIKANTI  - V. ČÁST

     Při likvidaci promítací kabiny kokorského kina jsem získal dvě skleněné desky, které se promítaly na filmové plátno v přestávkách či před začátkem představení. První z nich, z doby II. světové války, připomínala občanům, že ukrývání osob nepřátelských Říši se trestá smrtí a k tomu jistě není třeba komentáře. Druhá už zachycovala radostnou a tvůrčí náladu po osvobození v roce 1946. Zvala občany do hostince U Dohnalů, na oslavy I. výročí osvobození, kde bude také hrát velká dechová hudba pana Františka Lichnovského. A to je přesně doba, které se v našem malém muzikantském seriálu chceme věnovat.  Kokorská dechovka tak existovala vedle populární hudby taneční, hrála na plesech, zábavách, benátských nocích, občanských i politických slavnostech, veřejných cvičeních, ale také na slavnostech rodinných a samozřejmě na pohřbech. Kapelník František Lichnovský pokračoval ve svém muzikantském rodinném poslání i po změně režimu. V padesátých letech se objevily soutěže pro menší i větší hudební dechovková tělesa a zejména teoretické a další požadavky na kapelníky se zpřísnily. F. Lichnovský si ponechal malou dechovku, velký kokorský dechový orchestr (nad 25 členů) převzal pod svou taktovku tehdy už ředitel kokorské školy Alois Válek. Ve velké soutěžní dechovce, která byla mimořádně úspěšná, se spojilo několik generací muzikantů zhruba od 14 do 60 a více let z Kokor a širokého okolí. Na fotografii, kterou laskavě zapůjčil pan Radek Černý (z 18. 7. 1954) , je vítězná kokorská dechovka v místě soutěže, v zahradě přerovského pivovaru. Mimo muzikantů je na fotografii i pan Ladislav Dohnal, jako příznivec a v dnešním pojetí sponzor, v jehož sále muzikanti po celou dobu náročné přípravy zkoušeli. Nejméně polovina ze členů této velké dechovky se pak věnovala hudbě i celá další léta v oblasti vážné, taneční, spolkové i populární hudby a někteří dosáhli v muzikantském světě mimořádných úspěchů, o kterých budeme psát samostatně a později. Někteří na různých úrovních hře na hudební nástroje po léta vyučovali. Mnozí se tomuto svému celoživotnímu poslání či koníčku věnují až do současné doby, jiní už odpočívají či po léta spokojeně pobývají v muzikantském nebi. Všichni tito skvělí muzikanti si jistě zaslouží, abychom si je připomenuli jmenovitě i v našich Kokorských novinách.  Společnou fotografii úspěšných účastníků okresních a krajských přehlídek budeme reprodukovat podle našich technických možností a podmínek co nejlépe.

 

 

Vítězové okresních a krajských přehlídek – Velká kokorská Válkova dechovka

 

  Muzikanty uvedeme zjednodušeně ve třech řadách, vždy zleva. Sedící : K. Koutný, F. Lichnovský, F. Pokorný, kapelník A. Válek, hostinský L. Dohnal, O. Čechák, J. Vávra, A. Hradílek. Stojící : S. Juřica, F. Dohnalík, K. Krkoška, V. Válek, R. Černý. V. Tomášik,  A. Panák, O. Spurný, A. Hasa, V. Zeman,  O. Šiška, J. Krempl, J. Navrátil , V. Lichnovský, I. Šromota , ??. Horní řada : J. Válek, L. Pokorný, J. Stehlík, O. Zapletal, J. Janoušek B. Zapletal. Poznáte někdo stojícího muže, posledního na pravé straně označeného ?? Údajně jde o basistu z Prosenic. Muzikanty pomáhali identifikovat E. Zitta, V. Tomašík a V. Lichnovský. Děkujeme.

     K mnoha z těchto známých postav se váže také spousta zajímavých muzikantských historek od velkého bubnu populárního „Nocina“ Šromoty, přes Juřicův heligon až po „Otáskovu“ harmoniku a malý bubínek Jiřího Válka. Ale o tom někdy jindy.

 

 

 Foto:Z mladých kokorských hasičů se stali pod vedením Františka Mandrholce zapálení trubači.

 

     Skoro souběžně existovala také „ Mandrholcova hasičská trubačská škola“. Na snímku vidíme trubače Olina Spurného, Slávka Horáka, Frantu Zaorala, Edoše Mrtvého, Pepouše Pavlíka, Lojzu Poláka, Metoše Rygala, Františka Mandrholce, Laďu Zapletala st. a Frantu Milera. Škoda, že celá první řada a také kapelník už nejsou mezi námi.

     Na snímku velké dechovky si už netrpělivě prohlížíme a chystáme ty z muzikantů, kteří budou mimo jiné účinkovat v VI. díle našeho seriálu o dlouhověké Melodii Kokory a dalších muzikách. Už se těšíme, nejvíce na autentická vyprávění pamětníků.                  Kš.

 

JEŠTĚ MUZIKANTI

foto: Muzikanti Melodie na výroční schůzi zemědělců

 

     Muzikanty F. Šimka, K. Krkošku, O. Šišku, V. Tomašíka, V. Nečesaného a E. Zittu (pravděpodobně na družstevní výroční schůzi) obsluhuje nejmladší člen Dohnalova personálu V. Spáčil. Zdá se, že E. Zitta má dostat dva řízky a F. Šimek nic. Více se o této době kokorských pohostinství dočtete na jiném místě KN. Pokračování seriálu o muzikantech připravujeme opět až do příštího čísla, pro které máme přislíben i příspěvek dirigenta Vladimíra Válka.

 

V ČESKÉM ROZHLASE V PRAZE

    Ano.  Až tam mají kontakty naše Kokorské noviny. Ale po pořádku. V článcích o kokorské hudbě a muzikantech se opakovaně objevují (a jinak to ani nemůže být) zmínky o muzikantské rodině Válkových, která se výrazně zapsala do hudební historie nejen v Kokorách, ale téměř bez nadsázky řečeno, prakticky na celém světě. Toho nejznámějšího z Válků jsme již před časem požádali o určitou spolupráci a pár vzpomínek, které by doplnily náš seriál KOKORSKÉ HUDBY A MUZIKANTI. Šéfdirigent Symfonického orchestru  Českého rozhlasu v Praze ( a  Slovenské filharmonie v Bratislavě) pan Vladimír Válek souhlasil se setkáním, které se mohlo, i díky služební sokolské cestě do Prahy, uskutečnit na jeho domovské půdě, v budově Českého rozhlasu v Praze, na slavné adrese Vinohradská 12.

     Druhého března téměř „ v pravé poledne“ jsem přišel do míst, kudy opakovaně kráčela historie. Už ve vestibulu jsem zalitoval, že jsem zapomněl doma (..nastupující či pokročilá skleróza..) fotoaparát. Značná část boční stěny byla překryta obrovským tablem více než stočlenného rozhlasového orchestru celosvětově známého pod zkratkou SOČR. V čele samozřejmě pan šéfdirigent Válek, dále dirigent a v dalších řadách koncertní mistři a hudebníci jednotlivých sekcí. Jakoby z obrazu zaznívala jejich nádherná nahrávka Dvořákovy Novosvětské, kterou mi před léty pan dirigent daroval při krásné besedě v kokorské sokolovně nazvané „Velvyslanci hudby v Kokorách“.

     Ale už se objevuje „Mirek“, jak jsme si mezi přáteli a přibližně vrstevníky zvykli říkat. Přecházíme rušnou Vinohradskou a „zapadáme“ do gotické rytířské hospody „U Sáblů“ přímo naproti budovy rozhlasu.  Střeženi starobylými sklepními klenbami , několika rytíři v brněních a známým vrchním, se dáváme do práce. 

     Moc nám to nejde. O svá práva se hlásí vzpomínky na dětská a mladá léta, na kokorské přátele a známé. Pan dirigent se vždy zajímal o letectví, živě vzpomíná na leteckou bitvu nad Kokorami 1944. Prožil ji jako chlapec a tak jsme toto téma samozřejmě ani zde nemohli vynechat. Dvě hodiny vyhrazené na schůzku rychle ubíhají. Doporučený norský losos byl výtečný a zároveň dietní. Ještě pár záměrů a předsevzetí spolupráce či úkolů pro Kokorské noviny, pozdravy všem známým Kokorákům a zejména muzikantům a příslib letního setkání na srazu absolventů v Kokorách. Příjemně laděná schůzka byla rozhodně užitečná a doufejme, že její výsledky najdete v některém z dalších čísel KN. 

    Z jarní Prahy snad ještě zaslouží zmínku návštěva Tyršova domu, karmelitánského kostela s Pražským Jezulátkem a náhodné setkání a krátké povídání se známým hercem starší generace Otou Lackovičem. Pamětníci vzpomenou na jeho mladého družstevníka, ale hlavně milovníka ve filmu „Frona“, kde byl partnerem mladičké Hany Hegerové a další úlohy často z rómského prostředí. Shodou okolností právě Fronu uvedla ČT 1 spolu s Babičkou na Hod Boží velikonoční odpoledne. Po krátké návštěvě kraje pod horou Říp na chalupě u bratra Jiřího už rychle zpět do Kokor. Dva dny úplně stačí. Všude dobře, doma nejlépe.                                                           

                                                                                            Kš

 

 

V. VÁLEK  -  KOKORSKÉ HUDBY A MUZIKANTI

     Mezi ně se svými kořeny a začátky hlásí dodnes i šéfdirigent Symfonického orchestru Českého rozhlasu a Slovenské filharmonie pan Vladimír Válek, který nám pro Kokorské noviny poslal, podle již avizované dohody a pro určité oživení našeho muzikantského „seriálu“, alespoň maličkou vzpomínku.

      „ Asi v sedmi letech jsem se začal učit u tatínka hrát na housle a později i na klavír. ( Poznámka redakce : Alois Válek, učitel a ředitel kokorské školy, předseda MNV , člen Pěveckého sdružení moravských učitelů, kronikář obce, působil v Kokorách více než 40 let )  Tatínek vedl tehdy v Kokorách (mimo dechovou hudbu) takový malý taneční orchestřík – dvoje housle, dva saxofony (klarinety), trubka, trombon, harmonika (někdy také klavír) a bicí. Říká se tomu „šraml“. Toto hudební sdružení dostalo později název MELODIA a bylo opravdu melodické a oblíbené nejen v Kokorách, ale i v širokém okolí.

 Mně se dostalo té cti, že již v 10 letech jsem si zahrál s tatínkem druhé housle, jinak je hrával pan učitel Štěpán a myslím, že též pan Lichnovský. Bylo to s Melodií na odpoledním čaji v populárním hostinci u Dohnalů. Nevím, zda jsem byl velkou posilou, ale něco už jsem uměl, hrál jsem podle tatínka a tahal smyčcem, jak to jen šlo. Pamatuji si přesně, že mou první skladbou byla tehdy populární polka „ Fůra, fůra slámy“. Rodiče byli na mne pyšní..... Hráli jsme většinou k tanci – byly to různé plesy, ale také často i svatby. Později jsem hrál v Melodii také na klavír. Od 12 let přibyla bas trumpeta a trombon v dechové hudbě, ale to už je jiná kapitola...

     Svého působení v tzv. lidových hudbách rozhodně nelituji, byl to výborný základ pro můj další hudební život.

     S láskou vzpomínám nejen na tatínka, který mi dal ty nejlepší základy, ale také na další výborné kokorské i okolní muzikanty a kamarády patřící k mému kokorskému mládí...“

          Krátký text mi pan dirigent předal na srazu ročníku 1935 v Kokoráčku, kde nakonec došlo na chodbě i k vážnému incidentu v samotné rodině šéfredaktora s ohledem na jeho nevhodné zahradní oblečení a obutí, neadekvátní důstojně podávané becherovce a osobnosti „vyfešákovaného“ pana šéfdirigenta i ostatních účastníků srazu.

     O dirigentu kokorských hudeb (i pěveckých sborů a sokolských operet) Aloisu Válkovi, jeho synech Vladimíru a Jiřím a jejich působení ve velké dechovce i malých tělesech se mohli čtenáři KN dočíst už v předcházejících číslech.  Jen připomínám, že na jejich hudební výuce se podíleli i další kokorští muzikanti, např. V. Tomašík. Sám vidím v duchu před sebou mladého Mirka Válka na pódiu v sále u Dohnalů s trombónem a celou Melodií někdy v polovině padesátých let. Zda to bylo na plese, či na zmíněných odpoledních čajích, už nevím. Tento obraz se mi vždy znovu vrací, když sleduji jeho četná dirigentská vystoupení v České televizi, nebo poslouchám jeho vzpomínky, které jsem na nosičích CD získal z Českého rozhlasu Praha. 

     Pane dirigente, víme o vašem celkovém vytížení, o pendlování mezi Prahou a Bratislavou a děkujeme, že jste si našel čas i pro naše Kokorské noviny. A třeba to není naposled.                                                      

     Další vzpomínky od kokorských muzikantů zase až příště.                                                       Kš

 

 

 

KOKORSKÉ HUDBY MUZIKANTI – VI. ČÁST

     Pokračujeme ve vyprávění o kokorských muzikantech, které samozřejmě naváže na uvedenou velkou soutěžní dechovku kapelníka Aloise Válka. Mnozí hudebníci z dnešní VI. části v ní i nadále účinkovali při pětinásobném vítězství v rámci okresu, mnozí však postupně zvyšovali své aktivity v taneční hudbě, jiní hráli či hrají dodnes v menších dechovkových tělesech, o profesionálech ani nemluvě. Dnes se budeme věnovat muzikantům seskupeným pod názvem „MELODIA OB KOKORY“, který se stal opravdovým regionálním hudebním pojmem v oblasti taneční a populární hudby na mnoho dalších let.

     J. Vavroušek ve své knížce „Krab to byl swing“ věnuje muzikantům z okolí Přerova několik stránek a dělí je zjednodušeně do čtyř světových stran. Sever reprezentuje podle něho právě „MELODIA“ OB KOKORY, jih „SEPTET“ OB STARÁ VES, východ „COMBO“ PROSENICE a západ NONET TROUBKY – TOVAČOV. Kokorské představuje stručně na jedné stránce trumpetista a pozdější kapelník Melodie Alois Hradílek, jako kapelu unikátní dlouhověkosti a značné popularity.

      V Kokorských novinách využijeme skutečnosti, že Melodia provázela autora těchto řádků, jeho ženu i vrstevníky a kamarády od prvních krůčků na tanečních parketech až do pozdního středního věku a dále možnosti probrat tuto kapitolu s přímými účastníky a výkonnými hudebníky.  Mnohé ze zajímavostí byly probírány přímo na místě činu, tedy v hostinci u Dohnalů, dokonce přímo v místě odkud kdysi pan Ladislav Dohnal pozoroval charakteristický „cvrkot“, děvčata na řadě či hřadě pod okny, tanečníky a také muzikanty na druhé straně sálu.

     Provázet nás bude v první části pan Vladimír Tomašík, o kterém píšeme v souvislosti s jeho maturitou také na jiném místě KN. Učil se (spolu s Václavem Halířem) na housle u pana učitele Válka a zároveň sledoval soudobé hudební proudy. Po maturitě v roce 1945 pak v roce 1948 narukoval do Uherského Hradiště, ovšem do Armádního uměleckého souboru a stal se členem velkého tanečního a estrádního orchestru v první řadě saxofonů a navíc zde našel i budoucí manželku. Z tohoto období si V. Tomašík připomíná také svatbu manželů Emila a Dany Zátopkových, kterým s vybranými kolegy z AUS hráli na svatbě v kostele i v důstojnickém klubu v Uherském Hradišti. Vojenské umělecké angažmá ho ovlivnilo natolik, že v muzikantské kariéře pokračoval na živém kokorském hudebním nebi i po návratu z vojny. Zajímal se o jazz i dechovku, taneční hudbu i housle a k Dohnalům to neměl daleko, jen co by kamenem dohodil.         

     Je pak vcelku logické, že se výrazně podílel na vytvoření malého tanečního orchestru „Melodia“, včetně názvu. Melodia se jaksi vydělila (to víte, mladí) ze zavedené dechovky kapelníků F. Lichnovského a později A. Válka a po celou dobu své existence se s dechovkou částečně prolínala. Jejím „zřizovatelem“ byla poměrně dlouho kokorská Osvětová beseda.

    Výrazné obsazení tanečního orchestru  Melodia vytvořili: 

Vladimír Tomašík - altsaxofon, František Šimek – tenorsaxofon, Alois Hradílek – první trubka, Vladimír Nečesaný – druhá trubka, Karel Krkoška – pozoun, Otto Zapletal – harmonika, Alois Panák – bicí a Otakar Šiška –piáno. Většina uvedených muzikantů je i na fotografii, jen „Otáska“ u harmoniky nahradil Jan Haflant a „Lojzu Panáka u bubnů zastoupil mladý Edoš Zitta, pozdější kapelník Melodie, který nás bude provázet dalším dílem seriálu, pokud budeme živí a zdraví. Jen klavírista chybí. Foto je z házenkářského maškarního plesu s pozdějším rekordem až 80 divokých masek.

 

 

Foto :  Melodia Kokory  někdy v 60- letech XX. století

 

 

 

  KOKORSKÉ HUDBY A MUZIKANTI  - VII. část

 

     Znovu jsme se pracovně sešli v restauraci (po staru řečeno) „U Dohnalů“, abychom se ještě vrátili k hudbě MELODIA Kokory, o které nám již v minulých článcích vyprávěl její zakládající člen pan Vladimír Tomašík. Není pochyb o tom, že to byla hudba regionálně slavná, oblíbená a žádaná v širokém okolí. O mnoho zejména administrativních a úředních věcí kolem kapely se dlouho staral kapelník Alois Válek, ačkoliv byl už v té době doslova přetížen ředitelskými a funkcionářskými povinnostmi. Výplaty muzikantů, daně, poplatky, kvalifikační zkoušky, přehrávky a další náležitosti i věk ho nakonec vedly k předání kapely do dalších rukou. Zprvu A. Válek počítal s V. Tomašíkem, ten však, také vzhledem k náročnému zaměstnání v Přerovských strojírnách, odmítl a tak celá rozsáhlá kapelnická agenda skončila u jednoho z nejmladších u pana Eduarda Zitty. Ten na tuto dobu a život muzikantský rád vzpomíná a povede nás volně dalším děním kolem Melodie a jejich muzikantů.

 

Melodia – O. Šiška a obsazení s trumpetistou V. Nečesaným.

 

     Samotný ředitel školy A. Válek postupně učil „Edoše“ bubnovat a ten po čase úspěšně složil i předepsané kapelnické zkoušky. Melodia tak žila a rozvíjela se dál. Opírala se o zkušené výkonné muzikanty, jejichž základní sestavu jsme uveřejnili v minulém čísle, administrativně a organizačně o E. Zittu, který byl trvale v kontaktu se zřizovatelem, noty, zkoušky a určité umělecké vedení zůstávaly v rukou O. Šišky. Sólové party byly doménou zejména trubky ambiciózního Aloise Hradílka (připomínáme jen nejznámější „Třešňové květy“) a saxofonu Vladimíra Tomašíka.  V základní kapele se střídávali i další muzikanti, z nichž někteří později vytvořili i tzv. Melodiu Kokory II. Sem patří jména J. Vávry, O. Čecháka, K. Koutného, F. Fišery, F Dohnalíka ml., J.  Haflanta, E Janči, ale také F. Zemana, A. Hradílka ml. a po získání „varhan“ i J. Vrátila. V kapele se zapojovaly i housle, basa a kytara. Mnozí z muzikantů i zpívali, melodicky líbivé a populární „hity“ si to přímo vyžádaly, často zpíval i celý sál. 

          Jako zajímavost uvádíme, že v Melodii II usedal za bicí i příslušník starší generace František Dohnalík starší a s  Melodii I obsazoval čas od času pozoun i piáno současný šéfdirigent SOČR, tehdy mladičký Vladimír Válek.

     E. Zitta vypráví o problémech s obsazením harmoniky po úmrtí Otíka Zapletala, o získání Jana Haflanta a následných obavách o jeho zdraví, o zapojení mladého Františka Zemana s houslemi a basovou kytarou. Po úmrtí Karla Krkošky (1975) hrála dokonce Melodia bez pozounu, jeho hlas převzal Šimkův tenorsaxofon.

      Po odchodu V. Tomašíka změnila Melodia zřizovatele, kapelu převzalo JZD, což přineslo i jméno družstva do názvu kapely. Podle tehdejších „not“ a zvyklostí to pak byla „Melodia Rudý říjen Kokory“.

 

 

Melodia u nového zřizovatele a na novém pracovišti.

 

 

     K domovským prostorám kapely tak přibyly i jezuitské sklepy kokorského „pivovaru“, které se po rekonstrukci staly závodním klubem zemědělského družstva. Kapela tak vystupovala navíc při všech akcích družstva. Tehdejší předseda JZD Fialík (odpustíme si hodnocení politické a odborné) byl opravdovým příznivcem kapely i dobré muziky a na družstevní muzikanty nedal dopustit. Stejně dobrou spolupráci vykazoval kapelník E. Zitta  s účtárnou družstva (Anežka Drmolová -  Macková) při řešení nutných administrativních záležitostí.  Družstvo koupilo i již zmíněné varhany a do kapely tak přibyl Josef Vrátil a kytary A. Hradílka a F. Zemana.  

       Propagační nápis na bubnech je z dílny tehdy Jiřiny Neužilové –Hasové, zejména nově koncipované M. Na jedné ze starých fotografií je zachycen konečně klavírista O. Šiška, u trumpety nahradil v tomto obsazení A. Hradílka vynikající muzikant učitel Vladimír Nečesaný. Dobový nápis o dělnících a rolnících na čelní stěně Dohnalova sálu muzikanty nijak nevzrušuje, hrají v prvé řadě svou oblíbenou taneční hudbu.

     Druhá fotografie je už z pivovarského sklepa. Na saxofon hraje F. Šimek, za klávesami vidíme J. Haflanta, bicí obsluhuje E. Zitta, u mikrofonu troubí Alois Hradílek. S basovou kytarou vidíme F. Zemana, který již pomalu směřoval k houslím a „cimbálovce“.  Jen evidovaných vystoupení měla i v tomto bohatém období Melodia 45 za rok, mimo svateb, výročí, oslav a vlastních akcí družstva. Vděčni za výraznou podporu a výborné podmínky, nastupovali muzikanti podle tehdejších zvyklostí na některé akce (např. prvomájový průvod v Brodku, kde se družstvo a jeho vedení „muselo“ prezentovat“), tak jako některé jiné kapely - zdarma. V pivovarských sklepích v to dobu „vládl“ jako důchodce pan Ladislav Dohnal a později paní R. Neuerová a mimo družstevních akcí zde byly i svatby, večery u cimbálu, srazy a další kultura. Také dnes zde duní hudba, ovšem v jiných dimenzích a žánrech a prý se objevuje i násilí.

     Před lety však, zejména pro nemoc v rodině, už pomyslnou kapelnickou hůlku přenechává E. Zitta A. Hradílkovi a ten v poměrně krátké době převádí zbytky Melodie do Rokytnice. Končí se jedna z velmi dlouhých a úspěšných kapitol života lidových muzikantů v Kokorách.

     Neznamená to však úplný konec našeho vyprávění. Někteří z muzikantů z tohoto období hrají dodnes a o jejich „angažmá“ chceme přinést také alespoň krátké svědectví v dalších číslech KN, kdy budeme spoléhat např. na V. Lichnovského, F. Zemana,  Z. Uvíru a další pamětníky. 

                                                                   Kš

 

  Tak jsme je poznali na slavných odpoledních čajích, které v některých letech běžely až půl roku a na tanečních zábavách ( Štěpánská, Silvestrovská, Josefovská, Pomlázková, Hodová, Odvedenecká, Vinobraní, Jiřinková, Kateřinská, Mikulášská a další), na plesech, šibřinkách původních pochováních basy i na benátských nocích.  A nebylo to jen v Kokorách.

     Melodia byla žádaná a hrála po celém okrese, ale i daleko za jeho hranicemi. Stavební podnik v Olomouci (ing. Hučín) je pozval na svou slavnost, kokorští hráli i v kapelníkově rodišti v Rybí, v hospodě u Volků. Tam vezl kapelu na otevřeném nákladním voze další muzikant Vladimír Lichnovský. A to byl už určitý přepych. Na mnohé štace, i na poměrně velké vzdálenosti se totiž zprvu jezdilo na kole (dokonce i Lojza Panák s bubnem). Osobní či dodávková auta (eventuálně i motocykly)  pro přepravu muzikantů přibývala jen pozvolna.    

     První charakteristická „M“ na pultech muzikantů maloval jejich duševní spřízněnec, učitel, houslista, bubeník a malíř Jan Štěpán, stejně jako karikarury na stěnách sálu. Později první technické ozvučení kapely připravil saxofonista František Šimek.  Za největší výhru kapely pokládá V. Tomašík i A. Hradílek přínos klavíristy Otakara Šišky, jehož důkladnost při zkouškách, absolutní sluch a schopnost zápisu melodií i aranžování skladeb přímo na tělo jednotlivým hudebníkům, kapele mimořádně pomáhalo. Jen trochu se zasním a připomínám skladby Nelly Gray, Ó may papá, Cikánka, Cikánský baron, Borůvkový vrch, Cestář, Včera neděle byla, Nebe na zemi a kolik jich ještě za ta léta bylo. S vyťukáním prvních taktů jsme běželi k děvčatům a bojovali o zadání, tanec a jejich přízeň. Ale to už je dávno.

     Návštěvy bývaly, i vzhledem k proslulosti kapely, velmi dobré, pamětníci uvádějí při kapacitě sálu u Dohnalů asi 150 účastníků návštěvu i dvojnásobnou. Pamatuji se na Silvestra 1957, přesně před padesáti lety, kdy se muselo tančit na dvě kola, střídavě „mladí - staří“ či „ženatí – svobodní“ a v sále, přísálí a šenku se mlelo hodně přes 300 lidí jako „kaša v hrncu“.

     Jak Melodia získala „mladší sestru“ a další hudebně kulturní zajímavosti najdete v příštím čísle. Seriál se sice rozrůstá, ale nezachovat jména muzikantů a jejich záslužnou službu kultuře a zábavě v minulém období, by bylo moc nespravedlivé. 

 

Foto : Muzikantský pohřeb.

 

Dvě dechovky, jedna z Přerovských strojíren a domácí OB Kokory, včetně kapelníků Aloise Válka a Františka Lichnovského, doprovázejí na poslední cestě skromného a oblíbeného muzikanta, harmonikáře a spolupracovníka „ Otáska“ Zapletala. Na organizaci pohřbu dohlíží a rodinu řadí podle tehdejších zvyklostí pan Julius Zapletal. Na originále snímku jsme kromě členů rodiny a smutečních hostů poznali  pod muzikantskými čepicemi K. Krkošku, F. Dohnalíka, tři členy muzikantské rodiny Pokorných otce a dva syny, V. Tomašíka, otce a syna  F. a V.  Lichnovských, , F. Šimka, V. Landsmana a další. S pohnutím jsem v pozadí u prvního Pavlíkova okna, aniž bych předtím cokoliv tušil, poznal i svého otce Josefa Košťálka. Fotografii zapůjčil V. Tomašík. Mnozí muzikanti i posluchači jistě vzpomenou také na klávesistu pozdější Melodie pana Vrátila, který zemřel zcela nedávno.      Kš   

 

 

 

  JINDŘICH GEISLER

     Jméno rodiny Geislerových jistě patří v naší obci ke jménům váženým a známým,  hlavně mezi pamětníky. Je spojeno s učitelskými rodinami Františka a zejména Antonína Geislera. O tomto kokorském řídícím učiteli psala již v roce 1999 v Kokorských novinách paní Ing. Růžena Jurečková a právě letos si připomínáme 140. výročí prvního vydání jeho slavných vánočních koled, dodnes hraných a známých nejen v Kokorách. V Kokorských novinách jsme už psali také o Marii Geislerové – Matulové, jejíž doslova národně obrozenecká buditelská a  pedagogicko osvětová práce ve školství i spolku „Dobromila“se zhruba před sto lety soustředila na Ostravu. Její život a dílo byly zachyceny i v aktuálním loňském sborníku ostravské Slezské univerzity v práci Dr. Hrabové i se zdůrazněním velmi příznivého vlivu prostředí celé kokorské Geislerovy rodiny.   

     O nejstarším synovi Antonína Geislera Jindřichovi víme, že se stal knězem, vikářem a kanovníkem Olomoucké kapituly. Ani toto poslání a náročné funkce církevní nedovedly potlačit po otci zděděné hudební nadání, které dal Jindřich Geisler plně do služeb  hudby sakrální, ale i hudby vážné a zpěvu, plných českého vlastenectví a národního uvědomění.

     Po dlouhá léta na přelomu 19. a 20. století byl sbormistrem a „vůdcem“ olomouckého vlasteneckého spolku Žerotín, se kterým dokázal věci téměř neuvěřitelné. Tento duchovní, muzikant a vlastenec dovedl dát v Olomouci dohromady stočlenný pěvecký sbor a šedesátičlenný orchestr, vystupující opakovaně pod vedením předních skladatelů a dirigentů i samotného Mistra Antonína Dvořáka, nacvičit premiéry slavných oratorií a zanechat tak nesmazatelnou stopu v olomoucké i moravské hudební kultuře. Vlastenecký spolek Žerotín pod vedením J. Geislera stál také zprostředkovaně s českou vlasteneckou veřejností u stavby Národního domu v Olomouci, pro kterou získal širokou podporu pražských umělců a Národního divadla, právě s výrazným nasazením a entuziasmem Mistra Dvořáka. Olomouc tak, díky tomuto širokému vlasteneckému nadšení, získala v krátké době v roce 1888 český reprezentační dům, který v té době, za vlády německé radnice, Žerotínu, olomoucké české obci a moravskému venkovu tolik chyběl.      

     Dvě jména jsou tedy s dějinami Žerotína a české olomoucké kultury nerozlučně spojena: P. Jindřicha Geislera a mistra dr. Antonína Dvořáka…píše ve své knížce z roku 1929 Dr. Ferdinand Tomek, někdejší sborista Žerotína.  Brožuru „Dr. Antonín Dvořák a olomoucký „Žerotín“ nám laskavě zapůjčil olomoucký vlastivědný pracovník Dr. Pavel Pospěch, který se angažoval již u výstavy fotografa a pedagoga, kokorského rodáka Miloše Roháče a stojí také u vydávání Hanáckého kalendáře, který již po několik let uveřejňuje i příspěvky z obce Kokory.

     Tuto zmínku o P. Jindřichu Geislerovi pokládáme za pouhý začátek dalšího historického putování. Později bychom chtěli čtenáře KN seznámit zejména s některými zajímavými dopisy mistra Antonína Dvořáka Jindřichu Geislerovi / a byly to důvěrné dopisy z celého světa, které významně ilustrují svou dobu a ukazují pozoruhodné přátelství obou mužů. Chtěli bychom se dopracovat i k dalším zajímavostem ze života olomouckého duchovního a kulturního velikána P. Jindřicha Geislera, pocházejícího z početné a významné kokorské rodiny.                      Kš.

 

 

 

ANTONÍN DVOŘÁK A P. JINDŘICH GEISLER

     Jak už jsme dříve uvedli, zapsali se tito dva muži do olomoucké hudební kultury přelomu 19. a 20. století způsobem skutečně mimořádným. Jeden z  nich, známý dnes po celém světě jako geniální hudební skladatel, si velmi vážil druhého, kapitulního vikáře /později generálního vikáře/, katolického kněze, hudebního nadšence, vlastence a organizátora, pocházejícího z kokorské kantorské rodiny. 

     V minulém čísle KN jsme vám slíbili alespoň pár dalších podrobností o vztahu obou hudebníků z knížky Dr. F. Tomka. Začněme v roce 1884, kdy Geislerův „Žerotín“ provedl v olomouckém městském divadle 26. a 27. dubna Dvořákovo oratorium „Stabat mater“ za přímého řízení Mistra Dvořáka. Už generální zkoušky byly událostí. F. Tomek / s pomocí kroniky a výročních zpráv Žerotína / o vlastních koncertech dále píše: „ Mistr Dvořák uvítán při objevení svém bouřlivým jásotem obecenstva, který ustal teprve, až pozdvihnul mistr taktovku. … Úspěch obou koncertů byl skvělý… Všech účinkujících bylo 202. Pěvecký sbor sestával se 122 sil, totiž 32 sopránů, 22 altů, 19 prvých a 16 druhých tenorů, 20 prvých a 13 druhých basů. Celé těleso výkonné bylo tudíž tak mohutné, že snad v Olomouci není pamětníka podobné velkolepé produkce.

     Večer po druhém koncertě navštívil Mistr Dvořák i ostatní hosté místnosti „Katolické besedy“, …kdež jim na počest uspořádána „Žerotínem“ zábava tak četně navštívená, že ač velmi mnoho hostů odešlo, přece ještě značná část obecenstva místa k sezení dostati nemohla…Mistru Dvořákovi bylo předáno skvostné album a obrazy Olomouce…zábava trvala dlouho do noci…v pondělí pak odejel Mistr Dvořák i s ostatními ctěnými hosty, doprovoděn byv na nádraží olomoucké zástupci „ Žerotína“.

Tento velkolepý koncertní podnik měl ovšem také v zápětí důsledky neblahé. Němcům /pozn: na olomoucké radnici/ začaly se otvírati oči a byli tím upozorněni, že živel český v Olomouci roste a má chuť růsti dále a proto začali činiti potíže, jak s propůjčování divadla, tak i redutní dvorany.

     Někde zde tedy začíná touha českých vlastenců z Olomouce a celé Hané i samotného spolku „Žerotín“, vedeného páterem Geislerem, po stavbě vlastního „Národního domu.“ Na valné hromadě v lednu 1885 byl mistr Dvořák zvolen čestným členem Žerotína. Diplom přivezl Dvořákovi do Prahy předseda Žerotína P. Jindřich Geisler  v měsíci dubnu. Žerotín se již připravuje na uvedení dalšího Dvořákova díla „Svatební košile“.

     Ve výroční zprávě „Žerotína“ k situaci v královském hlavním městě Olomouci /pozn.: zkráceno a nepatrně upraveno/ se píše: Myšlenka zříditi společenstvo s obmezeným ručením, které by mělo za úkol vystavěti „Národní dům“ v Olomouci, potkala se se všeobecným souhlasem, již na první vyzvání upsáno 100 podílů po sto zlatých. Slavná Ústřední záložna rolnická v Olomouci, jejíhož příkladu ostatní záložny následovaly, sama upsala 10 tisíc zlatých. Ke členům stavebního společenství se přidávaly i pěvecké spolky, např. slavný „Slavjan“ z Hradce Králové, myšlenku stavby podporovaly veškeré listy české na Moravě i v Čechách. Skvělého uznání dostalo se Žerotínu od nejpřednějších zástupců umění českého v Praze. Tito vzácní „Přátelé Žerotína“/ K. Bendl, A. Dvořák, Z. Fibich a mnozí další včetně pražského „Hlaholu“uspořádali 29. 11. 1885 pro olomoucké velkolepý koncert v Rudolfinu pražském. Do Prahy byl vypraven z Olomouce již 28. 11. zvláštní koncertně divadelní vlak. Mezi 250 osobami z Olomouce a okolí byli i vynikající rolníci okolní, kteří stavbu Národního domu v Olomouci spolu s obyvatelstvem městským již za svou vlastní přijali. Vlak byl vítán vlastenci v Chocni, Pardubicích i Kolíně a nejbouřlivěji v samotné Praze. V sobotu dávána Dvořákova opera Dimitrij a v neděli pak velkolepý koncert ze skladeb A. Dvořáka, Z. Fibicha, B. Smetany, K. Bendla a J.R.. Rozkošného, jejichž provedení /mimo B. Smetany/ řídili skladatelé osobně. Stejně velkolepý byl pak nedělní večer v Grand – Hotelu, pořádaný slavným „Hlaholem“ na počest olomouckých hostů.    

      Na uvítání předsedou „Hlaholu“ prof. Knittlem odpověděl předseda „Žerotína“ P. Jindřich Geisler. Řeč jeho provázena byla hlučným potleskem. V čele značného počtu poslanců zemských se dostavil i vůdce národa Dr. Rieger, který v přiměřené řeči, vítaje bratry z úrodné Hané konstatoval, že….“ v tomto okamžiku se přičiňujeme o to, aby bratři naši v Olomouci měli stánek svého umění.“ Skutečně pak výnosy ze všech akcí pražských byly věnovány na stavbu „Národního domu“ v Olomouci.

    Po příjezdu z Prahy dala se česká menšina v Olomouci i s uvědomělým venkovem do pilné práce, až slovo stalo se skutkem a Národní dům v Olomouci koncem roku 1887 byl dokončen a jeho dvorana v lednu 1888 byla veřejnosti odevzdána. Netřeba připomínati, že duší celé této akce byl P. J. Geisler, čímž se také stalo, že se jménem spolku Žerotín spojena je i historie vzniku Národního domu v Olomouci.“ Tolik zatím z historických materiálů o výrazné vlastenecké a umělecké angažovanosti nejstaršího syna kokorského učitele a „regentschoriho“ Antonína Geislera.

     Bohužel zatím nedošlo na citaci slibovaných Dvořákových dopisů z celého světa P. Geislerovi, ale „kokorský přínos“ pro budování Národního domu v Olomouci je také zajímavý. O dopisech snad příště. Kš    

 

 

 

 

 

SESTŘIČKA DANILA

     - tak jí říkaly děti, které učila hře na klavír. A byly to v Kokorách dvě generace, které ji poznaly nejen jako hudební pedagožku, ale spíš jako „sestřičku“, (což je pro většinu dnešních kokorských dětí pojem naprosto neznámý). Se sestřičkou se totiž dalo mluvit úplně o všem: o naší kočce  a jejich nových koťatech, o „flastru“ v matice a strachu, co bude doma, i o „zarachu“ za včerejší pozdní příchod domů, ( navíc s polámaným bicyklem) a samozřejmě – taky o klavíru. Sestřička byla svým postavením blizoučko dětskému srdci a srdce dětí to cítila.

     Sestra Danila Marie Ryšavá, jak zní celé její řeholní jméno, se narodila ve Vlčnově 15. 5. 1917. Při křtu dostala jméno Františka. Na samém konci 1. světové války padl její otec. Vdova se dvěma sirotky – tříletou Aničkou a roční Františkou se měla co ohánět, aby děvčata uživila a vychovala. Obě rodné sestry po ukončení měšťanské školy požádaly o přijetí do kongregace sester sv. Dominika. Po vstupním pohovoru v mateřinci v Olomouci – Řepčíně rozeznaly řeholnice nadprůměrné hudební vlohy, a proto je nejdříve poslaly studovat na brněnskou konzervatoř. Během studia absolvovaly noviciát a po ukončení konzervatoře vstoupily obě do řádu pod řeholními jmény Bona a Danila. Danile bylo tehdy 19 let. Jak to v řádech bývá, podle potřeby a vůle představených, řeholnice často mění místo svého pobytu. Předválečné, válečné a poválečné roky trávila v klášteřích v Praze, Brně, Vyškově aj. Na každé štaci hrála na varhany, vedla sbory, učila zpěv a hře na klavír. Pak přišla komunistická diktatura a s ní vyvezení řeholníků a řeholnic z jejich klášterů. Sestra Danila pracovala jako tkadlena, později jako fakturantka v Chrámové službě v Broumově. Z Broumova přišla v roce 1955 do Kokor, kde se z řeholnic učitelek a tedy i sestry Danily, po zásahu komunistických úřadů a zrušení původního zaměření kláštera, staly po absolvování zdravotnického kurzu - řeholnice ošetřovatelky. Sestra Danila se tedy po příchodu do Kokor stala ošetřovatelkou, ale také pracovala na zahradě ústavu a hrála v našem kostele na varhany, vedla sbor a učila hře na klavír. Za jejího působení (později přišla na několik let do Kokor i její rodná sestra Bona) měl Kokorský chrámový sbor až 20 členů, vysokou úroveň a široký repertoár.

  

 Sestra Danila (první zprava) s chrámovým sborem.

 

 Zkoušelo se celý rok, pravidelně každý týden. V jeho repertoáru  byla krásná a pro vesnické laické zpěváky poměrně náročná díla, např.  Česká mše vánoční od J. J. Ryby a tzv. „Cecilka“ (Missa ad honorem Sancta Caecilia), se kterými sbor hostoval i v jiných farnostech a na poutních místech.

     Z počátku svého pobytu v Kokorách měla sestra Danila přísně zakázáno vyučovat hře na klavír, protože byla řeholnicí. Nesměla vyučovat ani v klášteře, tedy ve svém bytě! Později, když se politické poměry poněkud uvolnily, mohla od přelomu šedesátých a sedmdesátých let do roku 1981 (kdy odešla nejprve do Brna, Bojkovic a nakonec do Střelic) dávat hodiny klavíru v místní základní škole. V Kokorách se sestře Danile splnil její sen – vždycky si přála kromě žáků průměrných či mírně nadprůměrných mít alespoň jednoho vynikajícího. Ten sen jí splnila Renata Lichnovská (pozn: dnes Ardaševová ),  jejíž byla sestra Danila první učitelkou.

      Během svého šestadvacetiletého pobytu v naší obci připravila svým uměním mnoho krásných chvil a hlubokých zážitků při slavení mší svatých, při svatbách, různých slavnostech i pohřbech. Byla jemná, taktní, obětavá – v jejím chování a přístupu k lidem bylo zakomponováno něco z té krásné hudby, kterou ke cti a slávě Boží kolem sebe štědře rozdávala.

     Když v únoru 1981 odcházely sestry svatého Dominika z Kokor, jedna z jejich malých žaček se lítostí, že ji už neuvidí, rozplakala a téměř zoufale se  jí při loučení ptala: „A uvidím Vás sestřičko aspoň v nebi? Sestřička se rozesmála svým vysokým zvonivým smíchem, až jí vstoupily slzy do očí, pohladila dívenku a odpověděla : „To víš, že ano, budu tam na tebe čekat“ !

     26. 1. 2008 se její slova naplnila, když ve věku 90 let odešla k Bohu. Zemřela v klášteře ve Střelicích, po 72 letech zasvěceného života.

     Posledních 6 let byla po mrtvičné příhodě připoutána na lůžko. Když jsem ji předloni navštívila, řekly mi její spolusestry, že už moc nevnímá a téměř stále spí. Přiblížila jsem se k lůžku – měla zavřené oči. Dotkla jsem se její ruky a zeptala se: „Sestřičko Danilo, vzpomínáte si ještě na

Kokory?“ Otevřela náhle oči, zeširoka se usmála, pomalu a téměř slavnostně řekla : „Jak bych mohla na Kokory zapomenout ? Na Kokory NIKDY nezapomenu!“

     To byla poslední slova, která jsem od ní slyšela a která vám tlumočím. Ať ji Bůh odmění za vše, co dobrého ve svém životě vykonala.  Odpočívej v pokoji!

                                      Ing. Růžena Jurečková 

 

 

 

KLAVÍRISTÉ  SESTRY DANILY.

     Článek o „sestřičce“ Danile z minulého čísla KN vzbudil zaslouženou pozornost. Záznam o odchodu sester dominikánek z Kokor jsem si pro potřeby kroniky zapsal dne 1. dubna 1981.  Sestra Danila mi předtím ochotně pomáhala vybrat a zakoupit vhodné starší pianino pro mé dcery. Pro vybraný nástroj jsem pak vyjel s rolníkem Antonínem Čepelákem. až do Čech, ovšem u Přerova. Jeho dvaadvacetiletý kůň a výborný valník „gumák“ nás všechny spolehlivě dopravili do Čech i zpět do Kokor. Na „nákupy“ se sestřičkou Danilou a dobrodružnou cestu s „tatíkem“ Čepelákem vzpomínám s úsměvem dodnes. A už se hrálo. Jen děvčata a další žáci museli ještě absolvovat mnoho hodin „hraní“ pod laskavým vedením sestřičky Danily a spoustu cvičení. A takových bylo více. Objevil jsem i starou fotografii absolventů a účastníků této kokorské „klavírní školy“, včetně některých „cizinců“.   

     Přehlídku frekventantů zleva zahajují v přední řadě usměvaví  Jiřík Zapletal, Ivoš a Eva Hrabalovi, dále Hanka Košťálková, Mirek  Majer a dva nám neznámí mladíci (tehdy chodili do Kokor i žáci např. z Brodku) Prostřední řadu zleva začíná Lenka Košťálková, dále Jana Majerová, Helena Kostihová, Jana Hučínová, ? , Jarmila Kubáčková, ?, ?.  V horní řadě jsou to děvčata, vlastně už slečny: Věra Baranová, Dagmar Straková, Helena Horáková, Ivana Straková a Jitka Zapletalová.

 

Mladí klavíristé:

 

 

 

NA SVATÉHO VÁCLAVA

     Právě na tento památný den a právě před osmdesáti léty se na „Lapači“ v Žeravicích narodil v roce 1926 pan Václav Halíř. Jeho úspěšná a dlouholetá kariéra operního pěvce Janáčkovy opery v Brně a jeho umělecká vystoupení v cizině, ve sdělovacích prostředcích i na domácích pódiích byly natolik výrazné, že bylo magistrátem města Přerova a za podpory občanů Žeravic rozhodnuto o posmrtném odhalení pamětní desky na jeho rodném domě na „Lapači“.

      V krásném prosluněném odpoledni babího léta se před domem Halířových za zvuků dechovky shromáždilo 28. září 2006 více než 200 přátel kultury, rodáků, rodinných příslušníků a příbuzných, kamarádů a známých umělce, který se bohužel této slávy za svého života nedočkal. Zástupci umělcova domovského brněnského divadla a magistrátu města Přerova v čele se samotným primátorem města panem Jindřichem Valouchem vzpomenuli krátce životní a uměleckou pouť oslavence a odhalili vkusnou a nepříliš nápadnou pamětní desku ve štítu budovy, obrácenou k nedaleké frekventované a rušné silnici I/55.

     Nejvýraznější osobností této malé slavnosti / a zejména pak její druhé části / však byla neúnavná, vitální  a energií překypující manželka Václava Halíře, zpěvačka a brněnská hudební pedagožka paní Helena Supová – Halířová, jejíž mladí svěřenci  a svěřenkyně připravili velmi pěkný pěvecký rámec slavnostního odhalení pamětní desky.

 

Jedna za slavných rolí Václava Halíře – vodník v Rusalce

 

     Účastníci slavnosti se pak přesunuli do původní žeravské školy, kde byla v někdejších prostorách obce Žeravice či dnes městské části Přerova, instalována výstava fotografií a dokumentů, dokládající bohatý umělecký a lidský profil Václava Halíře od jeho dětství, přes muzikantské začátky pod vedením kokorského učitele Aloise Válka, jeho cestu přes konzervatoř a jedinečné a jediné umělecké pěvecké angažmá v brněnské opeře až po umělecká vystoupení v celé Evropě a na mnoha místech Ásie.  Krásné poklidné vzpomínkové odpoledne bylo velmi citlivě a samozřejmě doplněno originálními videozáznamy z vystoupení jubilanta a kvalitními pěveckými čísly bývalých i současných studentek a studentů paní Heleny, spojovaných bezprostředním doprovodným slovem hostitelky. Jako bonus vystoupila s krásnými pěveckými čísly i ředitelka opery Moravského divadla Olomouc paní Machytková. Umělecké a duchovní menu bylo doplněno i velmi kvalitním domácím pohoštěním pro všechny účastníky. Pěkný program bezprostředně přešel v uvolněnou pohodovou zábavu. Jen v podvečer drobný deštík připomněl po svatém Václavu již nezbytný nástup podzimu. 

     Byla to jednoznačně slavnost patřící  žeravským  či správněji žeravickým občanům, Lapači (i když samozřejmě pod silným patronátem magistrátu města Přerova) a paní Heleně Supové - Halířové.  

     Pro kokorské chceme v našem listě jen připomenout některé zajímavé vazby a souvislosti. Maminka Václava Halíře Marie se totiž narodila v Kokorách v početné rodině Františka Hučína na „Zápivováří“.  Václav tak získal ze strany matčiny početnou komunitu strýců a tet, bratranců a sestřenic, se kterými po celá léta udržoval úzký kontakt. Mladší z nich samozřejmě nemohli na odhalení pamětní desky a odpoledním programu chybět. Vzpomínali zejména na tradiční setkávání bratranců a také na srazy spolužáků z kokorské školy, které často vyšperkoval právě krásný basbaryton Václava Halíře, který mnohokrát koncertoval i v kokorském kostele. Připomínáme jen překrásnou interpretaci Dvořákových Biblických písní. V roce 1986, již na určitém sklonku kariéry, si pozval Václav Halíř své přátele z brněnského uměleckého světa divadla, zpěvu a baletu i do kokorské sokolovny. Byl to dar pro obec, ve které měl tolik příbuzných, ve které chodil do houslí i do měšťanky, kde tolikrát zpíval v kostele i doprovázel členy rodiny na poslední cestě., byl to dar pro širokou rodinu, pro Kokory i rodné Žeravice. Občané obou obcí i příznivci umělcovi ze širokého okolí si na tomto (dnes víme, že u nás posledním) recitálu mohli vyslechnout v domáckém srdečném prostředí Václavovy operní árie, operetní melodie i proslulé a známé lidové písničky podporované v pestrém programu jeho manželkou zpěvačkou Helenou Supovou a dalšími brněnskými umělci.  Vystoupení mělo velký úspěch a pokračovalo nejedním setkáním i po vlastním programu. Uzavírající posezení se členy výboru Sokola Kokory a dalšími hosty v prostoru pod jevištěm bylo stejně srdečné a stejně jako letošní setkání v Žeravicích  také končilo zpěvem té naší známé: „Po hanácko sobě dopnem, napřeď gatě dobře opnem“…. Ale to byl Václav Halíř ještě mezi námi a v plné síle. A ještě vzpomínka jednoho z účastníků letošního odhalení pamětní desky, která propojuje Lapač a Kokory v letech II. světové války. K odbornému učiteli Aloisu Válkovi do Kokor docházeli tehdy do houslí, do jeho podnájmu u pana Šumšala vedle staré školy (mimo dalších adeptů) tři chlapci. Dva z Lapače a jeden z Kokor. Nejstarším byl Česťa Sehnal, který se přes svůj dnešní věk a chatrné zdraví se zaujetím i plný vzpomínek zúčastnil odhalení pamětní desky svého dlouholetého mladšího kamaráda Václava, se kterým později i bydlel v Brně. Dva mladší, Vašek Halíř a Laďa Tomášik byli spolužáci z jedné třídy a oba se po celý život věnovali hudbě. Václav Halíř, jako vynikající  operní pěvec, Vladimír Tomášik jako výborný výkonný muzikant, kterému se ponejvíce taneční hudba stala ovšem jen koníčkem po práci.  Jeho zdravotní stav mu nedovolil se slavnosti na počest spolužáka zúčastnit, určitě si však atmosféru alespoň dodatečně a s dalšími Vaškovými spolužáky přiblíží alespoň teď, prostřednictvím našich Kokorských novin.              Kš      

 

 

 

 

 

ZPĚVÁCI PO „ BOŽÍM TĚLE“ 1972

     Svátek „Božího těla“ patřil k významným náboženským slavnostem i v období před 30 lety. Pěvecký kostelní sbor se v tento den představoval vždy v plném lesku. Přestože jsme drtivou většinu zpěváků poznali, u některých stále váháme a to i přes pomoc pamětnice paní R. Z. Fotografie byla pořízena v klášterní zahradě na schodech vedoucích k tajemné brance, kterou vcházely sestry dominikánky ze zahrady na hřbitov a pokračovaly do chrámu Páně. Na druhém podobném záběru je ona branka vidět lépe a v pozadí je i malá věžička kostela. Tento zveřejněný záběr byl však vybrán kvůli sestřičce Danile, která na druhé fotografii chybí a která učila mnoho kokorských dětí ( i všechny mé dcery ) hře na klavír. A teď už jednotlivá jména zpěváků – ženy ve dvou řadách, muži jako v jedné řadě vždy  zleva doprava : Anna Horáková, Marie Konopčíková , Anna Kuropatová, Marie Uvírová, sestra dominikánka Danila, Olga Jiříková, Františka Čepeláková, Marie Čecháková, sestra dominikánka Bona, Julie Baranová, Růžena Zlámalová. Z mužů Jan Horák, p. Vysloužil, Josef Spurný, ?, Ladislav Dohnal, Josef Neužil, ?, Oldřich Zlámal, Tomáš  Mackovík.  Pokud můžete, otazníky si doplňte správným jménem. 

 

Foto:

 Nálada zpěváků po úspěšném „Božím těle“ byla velmi dobrá.

 

           BOŽENA  MINISTROVÁ

         Další ze jmen, které se nám podařilo objevit ve vztahu ke Kokorám. První impuls k tomu dal Ing.

         Jan Hučín z Olomouce, který dal Kokorským novinám k dispozici počítačový výpis více než sta  

         divadelních postav, které ztvárnila tato operní pěvkyně pocházející svým rodem z Kokor.  Božena

         Ministrová vystupovala téměř 40 let / od roku 1944 do roku 1983 / na olomoucké /a snad i opavské/

         divadelní scéně,  kde ztvárnila mnohé role v operách předních našich i světových skladatelů.

         Namátkou vyberme jen titulní roli v Carmen v roce 1960, Martinku v Hubičce 1945 a z posledních

         roli Háty Míchové v Prodané nevěstě z  roku 1982.  

     Narodila se v Kokorách kolem roku 1920 na statku svého otce Osvalda Ministra, který však velmi brzy zemřel. S matkou, která se znovu provdala,  se pak odstěhovaly do Grygova. Do rodného domu Kokory číslo 20 / naproti školy /  se Božena Ministrová vracela ke strýci Juliovi a zejména k hodným tetičkám Marii a Františce Ministrovým,  které stejně jako jejich bratr,  zůstaly svobodné.  Také k tomuto příspěvku přivítáme ohlas i připomínky a doplňky našich čtenářů.

 

 

NA SVATÉHO VÁCLAVA 2

     Středa 28. září 2011 byla vskutku překrásným dnem babího léta. Bylo Václava, státní svátek (což si mnozí ani neuvědomili), den české historické státnosti. Přesně před 85 lety se však také narodil Václav Halíř, umělec, významný operní pěvec, mimochodem také patřící po mamince do širší rodiny Hučínových. Důstojná slavnostní a zádušní odpolední mše v prosvětleném, čistém a krásně vyzdobeném kostele, ve kterém za svého života Václav tolikrát zpíval, se spojila s hudbou a zpěvem v poctu nejen jemu, ale především českému knížeti a patronu celého našeho národa svatému Václavovi. Umělci z Brna, kteří přijeli k této příležitosti spolu s manželkou Václava Halíře Helenou Supovou Halířovou uctít po svém způsobu památku svého kolegy, připravili občanům zejména Žeravic a Kokor, kromě duchovního prožitku, krásný kulturní zážitek. Nesmírně působivý byl na závěr mše celým kostelem procítěně zpívaný svatováclavský chorál a po něm citlivě zařazená československá a česká hymna „Kde domov můj“.  Bylo to něco zcela jiného, mnohem důstojnějšího, než slýcháváme např. na sportovních stadionech. Hlasově disponované a školené pěvkyně ze souboru H. Supové vedly, spolu s precizními a dynamickými tóny varhan regenschoriho brněnského dómu, věřící i ostatní občany ke společnému pěveckému vystoupení v důstojné chrámové akustice. Takovou oduševnělou atmosféru zažije prostý člověk jen málokdy. Děkujeme všem, kteří se na slavnostní připomínce tohoto osobního i celonárodního svátku jakkoliv podíleli a přidáváme společnou prosbu:  „…nedej zahynouti nám i budoucím“.

  

       Obřadu a vystoupení se s pohnutím zúčastnil i bratr zemřelého Václava Halíře Zdeněk, který se narodil přesně o dva roky po svém bratrovi, rovněž 28. září. Také jemu (snad i za to, že od vlaku přišel pěšky) zazpívala neformálně a decentně (po skončení obřadu a koncertu u pomníku Geislerových) brněnská děvčata několik skladeb z moravského folklóru, jak zachytila i fotografie redakce v příloze KN .                                   

                                                                                    Kš                                                                                     

 

 

 

 

KRUH SE UZAVÍRÁ

     Někde u Geislerových jsme naši hudební, muzikantkou a pěveckou procházku po Kokorách a jejich nejbližším okolí začínali a tak na závěr přidáme podrobněji speciální hudební téma, které patří v Kokorách k nejznámějším a které bylo zpracováno pro Kokorské noviny již k Vánocům roku 1999 paní Ing. Růženou Jurečkovou rozenou Zlámalovou a setkalo se u čtenářů s velmi dobrým ohlasem. Nic nevadí, že na předcházejících stránkách této studie jsme se již (samozřejmě s pozdějším datem) rodinou Geislerových z mnoha pohledů zabývali a v několika bodech čerpali, stejně jako autorka,  z obecní kroniky.

 

KOKORSKÉ KOLEDY

      Jak vyjádřit radost z narození božího dítěte? Jak vyzpívat jeho dějinnou výjimečnost? Zkoušely to celé generace a my jsme dědici jejich zdařilých pokusů – písní utkaných z radosti a lásky – vánočních koled. Každý národ, každý kraj máty své. My Kokoráci máme ty naše kokorské. Už dávno se zde zpívávaly o vánocích v rodinném kruhu u jesliček, nebo společně v kostele za doprovodu varhan, či jiných hudebních nástrojů.

     V letech 1850-60 se v kokorském kostele rozšiřuje kůr (asi 2 roky po článku R. Jurečkové byl právě při opravě kůru nalezen nápis na dřevě, který opravu kůru klade i do roku 1844) a pořizují nové varhany. V té době přichází do Kokor Antonín Geisler,aby se jako učitel na zdejší škole /dnes budova zdravotního střediska/ a zároveň jako ředitel kůru a varhaník zapsal zlatými písmeny do historie našeho městečka. Narozen v Přemyslovicích 14. 1. 1821 se jako učitel dostává na podučitelská místa do Laškova a Rokytnice a roku 1856 se jak pětatřicetiletý stává nadučitelem školy v Kokorách.

     Tento hluboce věřící a hudebně talentovaný pedagog se brzy stal váženým a oblíbeným člověkem. /obec Čelechovice, kde po nějaký čas vykonával funkci obecního tajemníka, jej z vděčnosti jmenovala svým čestným občanem/ Za jeho vedení byla kokorská jednotřídky rozšířena na dvojtřídní obecnou školu a Antonín Geisler se stal jejím řídícím učitelem. O jeho pedagogických a lidských kvalitách vypovídá zápis c. k. okresního školního inspektora, který se opisem ze školní/dnes ztracené/ kroniky dostal do kroniky obecní: „Antonín Geiger nadučitel v Kokorách je  vzorem horlivého, svědomitého a osvíceného učitele a vychovatele naší mládeže. Týž muž, plný zásluh o školství a naši vlast zasluhuje, aby v této kronice jeho působnost zvlášt na škole kokorské podrobněji vylíčena byla“. Nota bene, ani v 19. století neměli okresní inspektoři ve zvyku se takto o inspekcionovaných učitelích vyjadřovat!

    Tvořivý a naplno žitý život Geislerův se neomezoval jen na vzdělání mládeže školou povinné. Geisler se plně angažuje i ve veřejném životě obce: roku 1871 se stává členem předsednictva a pokladníkem nově vzniklé Záložny rolnické v Kokorách, dále zde obnovuje čtenářsko pěvecký spolek, přes jehož činnost rozvíjí kulturní a vlasteneckou úroveň svých spoluobčanů.

     Nelze si představit, že by tento svědomitý a ušlechtilý muž pro své profesní povinnosti a veřejnou činnost zanedbával svoji početnou rodinu. Z obecní kroniky se dozvídáme, (zde musíme při přepisu poznamenat, že v průběhu minulých deseti let byly mnohé poznatky a záznamy o rodině Geislerově rozšířeny a doplněny) že jeho nejstarší syn Jindřich se stal kanovníkem a později generálním vikářem arcidiecéze olomoucké /tj. druhý muž po biskupovi/. Druhý syn vystudoval medicínu a stal se lékařem, další doktorem práv. ( Souvislosti této publikace nás vedou k doplnění : všichni tři byli výteční a výkonní hudebníci). Syna Jana vzpomíná kronika jako velkoprůmyslníka v Ostravě, dceru provdanou Matulovou jako ředitelku jako ředitelku měšťanské školy v Ostravě. (Její mimořádná činnost pedagogická a organizátorská si vyžádala zpracování v samostatných materiálech Ostravské univerzity i obce Kokory). Dcera Anna Geislerová je uvedena v téže kronice uvedena jako první poštmistrová nově zřízené pošty v Kokorách /dnes dům Oldřicha Marka č.p. 164 u sv. Františka. Od ní pochází dar kokorskému kostelu, památka na rodinu Geislerovu – barevné okno v presbytáři, zobrazující svatou Terezii. Je nepředstavitelné, že by všechny tyto děti dosáhly na svou dobu poměrně výrazných postavení bez cílevědomé výchovy a starostlivosti svého otce. Že nebylo lehké živit a na studiích vydržovat tolik dětí, je více než zřejmé. I když o Geislerově manželce je jen málo zmínek, lze se právem domnívat, že kdyby mu nebyla dobrou manželkou a dětem dobrou matkou, neměla bych dnes o čem psát.

     V neposlední řadě Antonín Geisler plně využívá daru hudby k větší cti a chvále Boží v místním kostele a všude jinde, kde se k tomu naskýtá příležitost. Muzicíruje nejen doma s vlastními dětmi, ale od malička rozvíjí s velkým citem a láskou hudební nadání ve školních dětech. Mimo školní docházku vyučuje /a to kolikrát přes nepochopení rodičů, často zcela zdarma/ své i bývalé žáky hře na různé hudební nástroje. Z těch pokročilejších si vytváří celý orchestr, který dokáže dokonale nakazit svým nadšením. Využívá většího volna, které má venkovská mládež i děti v době vegetačního klidu a zaměřuje činnost orchestru na vánoce, jež jsou pro velké i malé vždy nesmírně přitažlivé.

     Je logické, že i jeho „pěvecký spolek“ přes zimu nezahálel, můžeme vytušit, že společenský život té doby přičiněním všech obyvatel městečka a okolí byl velmi bohatý, řekli bychom doslova kypící.  Ale vraťme se k orchestru. Geisler jako jeho ředitel i dirigent v jedné osobě upravuje pro své muzikanty stávající lidové koledy, které doplňuje půvabnými mezihrami, dohrami pro jednotlivé skupiny nástrojů a v textu vlastními slokami. V roce 1864 vychází první /a dosud dochované/ vydání Písní vánočních pro varhany a orchestr jako 8 písní pro mši svatou a 1 pro požehnání. Počin je přijat s velkým nadšením, takže roku 1876 vychází už šesté rozšířené vydání obsahující i další, Geislerem složené a otextované koledy. V konečné redakci mají Geislerovy písně vánoční 13 písní ke mši svaté a 3 k požehnání. Do dnešní doby vyšlo více jak 20 vydání, všechna na náklady rodiny Geislerovy. Jen to poslední, z roku 1969 opatřil P. Vladimír Gibala, farář kokorský.

     V době největšího rozmachu, kdy každé dítě v Kokorách, které mělo hudební sluch, hrálo na některý hudební nástroj, měl orchestr přibližně o 25 členech asi toto složení: 15 hráčů obsadilo 1. a 2. housle, dále byly 4 klarinety, trubky, basa, heligon a tympány.Orchestr hrál spolu s varhanami. V tomto obsazení se Geislerovy Písně vánoční dostávají po první světové válce za oceán do amerického Clevelandu, kde je v české farnosti Panny Marie Lurdské zavedl tamější farář a kokorský rodák, někdejší Geislerův žák a houslista jeho orchestru Msgr. Oldřich Zlámal.

     Dnešní složení orchestru je převážně žesťové  s absencí „kmenových houslí“, takže celkový dojem z provedení je poněkud jiný, než měl autor v úmyslu.Přesto jsou „kokorské koledy“  mezi lidmi stále velmi oblíbeny. Muzikanti z kokorské farnosti už 21 let každoročně v neděli po Třech králích zajíždějí s nimi do Libiny a Mladějova, kde působí jako farář kokorský rodák P. Karel Kuchař. (ten však , bohužel, již mezi tím zemřel).

     Antonín Geisler byl současníkem nezapomenutelného kokorského faráře P. Daniela Dajče, který povznesl v každém ohledu život svých spoluobčanů, rozsáhle upravil zdejší kostel a zasloužil se o postavení kláštera sester dominikánek. V roce 1886 odchází Antonín Geisler na odpočinek, aniž by ovšem nečinně složil ruce do klína. Pokud mu to síly dovolují, snaží se být užitečný rodině, obci i farnosti. Dne 17. 6. 1893 tento člověk velkého a milujícího srdce odchází na věčnost. Jeho tělo je pochováno na kokorském hřbitově naproti jižní sakristie /dnes hrob rodiny Chromčíkovy a Gradwohlovy ze Žeravic/. Od té doby každoročně, když dohrají muzikanti poslední koledu doby vánoční, sestoupí tiše z kůru, a u Geislerova hrobu vzdají čest svému „regenschori“ zahráním jedné z jeho koled.

     Blíží se čas vánoční… už nastává…. Kokorské koledy opět zazní, aby po popětatřicáté (psáno   

     1999) zopakovaly: Poslechněte národové, povím vám, narodil se nám v Betlémě Kristus pán,

                               Spěšně jděte, nemeškejte, to děťátko přivítejte,

                               přemilé, neb se z lásky k nám snížilo, té chvíle.                            R. J.   KN I/6

       

ČAS BĚŽÍ, ČI SPÍŠE LETÍ 

     Od článku paní Růženy uplynulo už 12 let. A ani se to nezdá. Přece se však mnohé změnilo. O rodině Geislerových jsme získali, zejména dík Ing. Janu Hučínovi a profesorce L. Hrabové, další zajímavé podrobnosti a znalosti. Zmínku jistě zaslouží jistě i poměrně dobrodružné putování pomníku Geislerových, který nás v současnosti důstojně uvítá hned nad schodištěm při vstupu na kokorský hřbitov. Přitom mnoho nechybělo a byl by nenávratně ztracen.

     Dva z výkonných hudebníků, kteří nás pečlivě a podrobně informovali zejména o časech slavné Melodie Kokory (Vladimír Tomašík a Eduard Zitta) už bohužel koncertují v muzikantském nebi. Zmizely i originály některých fotografií. Jak dobře odvodíte i z předloženého textu, mnohé ještě zbývá popsat. Věříme, že právě připravovaná beseda bude impulzem pro získání a rozšíření spolehlivých informaci o dechové hudbě současnosti, dnes už proměnlivě složené z muzikantů mnoha obcí. Věříme, že získáme informace o vyučování hudbě před léty např. u Pokorných a jinde  v obci a dokonce i v zahraničí, o profesionálním účinkování kokorských muzikantů mimo obec za dirigentským pultem, na předních koncertních podiích, v koncertních, jazzových, folkových. rockových i folklorních seskupeních. O zpěvácích v operních souborech kamenných divadel, o zpěvu a koncertování na kokorském kůru a při církevních obřadech a na druhém pólu i při společenském poslechu a zpěvu mezi přáteli. Ale také o zpěvu a hudebním vzdělávání našich nejmladších a lidové veřejnosti. Ale to vše je teprve před námi.

     Věříme, že i veřejnost a zainteresované rodiny nám v této snaze o zachycení hudební  nedávné minulosti a přítomnosti pomohou a společně tak zanecháme svou stopu pro ty, kteří přijdou po nás.

     Přijmeme s povděkem (pro kroniku i Kokorské noviny) všechna doplnění a upřesnění z hudební oblasti, vzpomínky, dokumenty, i fotografie, klasické i digitální. O všechno se určitě podělíme i s širokou veřejností. A možná beseda i tento krátký spisek nejsou poslední. Samozřejmě, dá li Pán Bůh zdraví a vyrostou mladí, které i tato oblast bude ještě zajímat. Třeba i v podobě, kterou si dnes sotva umíme představit.

     Za spolupráci a pomoc děkujeme všem, kteří nám v průběhu let i nyní potřebné materiály a informace ochotně poskytli, Obecnímu úřadu Kokory i samotné paní starostce, Sokolu Kokory a jeho seniorskému klubu, děvčatům ze společenství ŽEN ŠEN a zejména všem, kteří ochotně poskytli ukázky ze své tvorby či přímo na besedě účinkovali. Poděkování a pozdrav míří i do Brna a do Prahy ke špičkám dirigentské, interpretační, skladatelské a pedagogické hudební tvorby. A vůbec nejdále doletí tato slova až k Severnímu moři do nizozemského Leuwardenu a všude do světa, kam až kokorská hudební stopa dosáhla.

                                                Ing. Alois Košťálek    kronikář obce Kokory  a

                                                                                    vzdělavatel T. J. Sokol Kokory

 

Pro účastníky besedy 13. 11. 2011 a další občany vytištěno nákladem obce  Kokory     

Hudby a muzikanti