Olešnice

Hanácký kalendář pomáhá splnit klukovský sen.

     Už jako odrostlejší kokorští kluci jsme si tajně plánovali celodenní a možná i vícedenní čundr nebo spisovněji řečeno zeměpisnou a vlastivědnou vycházku, či ještě vznešeněji objevitelskou výpravu „do hor“, k prameni Olešnice, která protéká naší obcí.. Tehdy byla naše řeka či potok asi o něco vodnější (v záblescích vzpomínek vidím před kokorskou školou plavící se koně a břicha jim nebylo vidět) a údolí Olešnice proti proudu nás vždy velmi přitahovalo. Klukovský sen se však ne a ne vyplnit. Před lety jsem (už jako důchodce) napsal o Olešnici, jejich mlýnech, kráse jejich údolí, ale i o nebezpečí povodní do Hanáckého kalendáře a zmínil jsem se zde i o své klukovské touze, dojít až k jejím  pramenům. Tuto vizi pro mne oprášil a podepřel svým seriálem i televizní hledač a popularizátor pramenů a stromů, herec Luděk Munzar. Navíc jsem byl potěšen pohotovou a milou nabídkou jednoho ze čtenářů Hanáckého kalendáře, který hned po jeho vydání mi telefonicky nabídl doprovod na takovéto opožděné hydrologické a zeměpisné seniorské výpravě. Také jemu děkuji a omlouvám se, že jsem jeho ochoty a možností tehdy nedokázal využít. Už už to vypadalo, že prameny naší Olešnice, ani dalších více či méně atraktivních potoků, toků a veletoků nikdy na vlastní oči neuvidím a budu se muset spokojit s krásnými, barevnými, pohodlnými, ale ovšem odtažitými krásami televizních cestopisů. Ale nikdy neříkej nikdy.

     Naštěstí existuje již po léta tzv. univerzita třetího věku a jeden z jejich současných olomouckých studentů (samozřejmě už důchodce) agilní kokorský chatař Ing. J. K. si vybral pro seminární práci v roce 2009 právě Olešnici. Hanácký kalendář na rok 2005, který jsem mu zapůjčil, zařadil pak také mezi prameny, tentokrát ovšem literární. Také on si v závěru všiml mého kalendářového povzdechu, týkajícího se nedosažených pramenů naší Olešnice. A pojal ušlechtilý, na dnešní dobu málo vídaný úmysl, jaksi za odměnu pro mne tento můj klukovský sen naplnit a navíc tak svou seminární práci rozšířit o konkrétní místopisné poznatky.

     Jako lovec a myslivec, pohybující se v několika honitbách a jako člověk veskrze praktický, obstaral pan inženýr Kalman (snad se za odtajnění nebude zlobit), veškerá potřebná povolení ke vstupu do Vojenského újezdu Libavá i mimo vyznačené turistické cesty a v libovolném čase, informoval o výpravě (nakonec se uskutečnila ve dvou) vedení lesní správy Velký Újezd, kam území kolem Kozlova patří a kontaktoval a poprosil o spolupráci místního příslušného hajného. Těmito nezbytnými formalitami bych se sám asi nikdy neprokousal.

     A mohli jsme vyrazit. A to 28. dubna 2009. Jako rozumní turisté a výzkumníci už vyššího věku jsme sice byli vybaveni vhodnou výstrojí, měli jsme i turistické hole, ale naše cesta se už pochopitelně od klukovských batůžků, táboráků u vody s rybami pečenými v blátě a dalšími náležitostmi z padesátých let, podstatně lišila. Nešli jsme už z Kokor pěšky přes Žeravice, Čekyni, Tršice a Velký Újezd, ale jeli jsme autem. A stejně to bylo kouzelné. Dlouho jsem nebyl v přírodě, jakou nabízí Libavá a lesy kolem Kozlova, střídající se s udržovanými loukami. Právě nedaleko Kozlova blízko prostoru zvaného „smeťák“ jsme na lesní cestě počkali na hajného pana Brlku mladšího a po krátké poradě nad mapou a navigací jsme už zamířili přímo k prameni, či lépe řečeno k pramenům. Mladý hajný, který zná revír jako své boty, vedl náš vůz po vcelku udržovaných cestách tak blízko k oběma vývěrům, že jsme lesním terénem prošli ne více než sto, či nanejvýš dvě stovky metrů. Kus dobyvatelské romantiky sice byl pryč, ale těla výzkumníků, již částečně zkrušená nemocemi, nijak neprotestovala. V autě jsme ovšem měli připraveny i cedule či tabulky televizního typu s příslušným nápisem a další vybavení. Potvrdilo se i známé rčení, že v dubnu jsou lesy nejkrásnější.

     V souladu s literaturou jsme se znovu ubezpečili, že pramen Olešnice je situován na jihozápadní úbočí Fidlova kopce. Poměrně blízko, na severovýchodním úbočí téhož kopce se však nachází prameniště jiné řeky, podstatně významnější než Olešnice a je to prameniště řeky Odry. Takže jsme se s naší malou výpravou pohybovali v prostoru mimořádně významného geografického fenoménu, v oblasti evropského rozvodí dvou moří. Pro laika to znamená, že veškerá voda ze severovýchodních svahů Fidlova kopce teče s řekou jediného jména od pramene až do ústí - Odrou - do moře Baltského. Voda z jihozápadního úbočí téhož Fidlova kopce ovšem odtéká (přes Tršice , Kokory a Hanou ) s Olešnicí, Moravou a Dunajem až do moře Černého. Jsme tedy do slova a do písmene přítomni uprostřed naší Moravy, ale také zároveň na „střeše Evropy“, nad jejím nejnižším místě, protože jsme v nadmořské výšce pouhých zhruba 640 - 650 metrů (což je míněno v současné době právě nad hladinou Baltu po vyrovnání).

     Pramen na úbočí Fidlova kopce (na mapě byl nakreslen jako občasný) jsme označili jako Olešnice I. Byl na jaře, přes panující sucho, celkem dobře zvodnělý, drobné vývěry vycházejí přímo z úbočí kopce a tvoří zřetelný vývěr ve žlebu, ve kterém již po několika metrech vytvářejí potůček stékající do údolí. Okolní les je tvořen smrkovým porostem s vtroušeným bukem – poznamenává pan Kalman v dodatku k seminární práci pro universitu třetího věku UP Olomouc. Pramen jsme vybavili tabulkou s nápisem Pramen Olešnice, o jejím setrvání na místě si však iluse neděláme.

    Pramen pod Růžovým kopcem (Olešnice II) je situován pod lesní cestou (tzv. svážnicí), vzdušnou čarou asi 1200 m od prvního pramene, poblíž okraje lesa nad Kozlovem. Je tvořen trvalou tůňkou o průměru asi 2 m. Pramen byl vodný, ovšem jen se slabým odtokem. Také zde jsme umístili identifikační tabuli, ovšem už jen na přírodní sloupek. Na mapě byl tento pro nás méně vydatný pramen označen jako důležitější.

      Hajný, který zaslouží poděkování a uznání, už musel jít po své práci, ale ještě potvrdil, že oba vyhledané prameny se asi po 1000 metrech spojují a tvoří Olešnici, která pak spěchá k velkému Újezdu a dále do údolí a hanácké roviny. Pro mne to znamenalo ke Kokorám , k Brodku a Majetínu.

      Pan Josef Kalman ještě uvádí tzv. koordináty, tj. přesné zeměpisné souřadnice obou pramenů. Jejich zápis mám od klukovských let spojen s cestopisnou a dobrodružnou verneovkou – Děti kapitána Granta. Tam hrály zeměpisné souřadnice zcela mimořádnou roli. Takže jako už protřelí cestovatelé a znovuobjevitelé zaznamenáváme :    Pramen Olešnice I má změřené tyto koordináty : 49 stupňů, 36 minut a 48 vteřin severní šířky a 17 stupňů, 30 minut a téměř 23 vteřin východní délky. Pramen Olešnice II nalezneme samozřejmě na stejných stupních a minutách, ale s posunem na 20 vteřin severní šířky. Jeho východní délka je dána přibližnou hodnotou 17°, 28´a 47´´. Kdyby tak přesné poznatky ( J. Kalman je uvádí ještě na další desetinná místa) a technické možnosti měl před čtyřmi sty léty náš znamenitý pedagog, myslitel a také geograf Jan Amos Komenský, nebyl by jistě na své proslulé mapě Moravy z roku 1627 situoval pramen Olešnice blízko Veselíčka. To však nic nemění na mé hluboké úctě k němu. V pořadí největších Čechů bych ho rozhodně posunul určitě o několik míst nahoru. 

     Bylo tam, na té naší 49. rovnoběžce, všude, v lesích a na loukách opravdu krásně, i počasí nám přálo. Když řekneme, že jsme byli v lesním chrámu přírody a u pramene životodárné vody, tak je to určitě bez přehánění. A musím říci, že ten pocit byl a je mimořádně silný. Přidali jsme ještě dokumentární fotografii našeho něžného pramene. Ta další pak ukazuje druhou odvrácenou tvář Olešnice z povodně roku 1980. Dokumentuje záchranné práce ve škole v Kokorách, kam voda posbíraná v povodí Olešnice na místech, která jsme prošli a projeli, na svazích Oderských hor a Tršické pahorkatiny, pronikla brutálně a ničitelsky do školy přímo okny suterénu. Ale tak už to v životě chodí. Nejen oheň, ale i voda je „Dobrý sluha, ale zlý pán“.

     Nestává se každý den, aby se vám v pozdějším seniorském věku splnil klukovský sen či dlouholeté přání. Kronikáři obce Kokory se to díky Hanáckému kalendáři a velkorysému spoluobčanovi, v pohodlí a při dobrém technickém zabezpečení krásně podařilo. Nezbývá než poděkovat a podělit se o tento zážitek s dalšími čtenáři a správnými lokálními patrioty. A co kdybychom to navíc třeba na univerzitě třetího věku v Olomouci a možná i v lesích nad Kozlovem také zkusili ? 

V Kokorách květen 2009.                                Pro Hanácký kalendář    Ing. Alois Košťálek  

Přílohy foto : Kronikář Kokor u pramene Olešnice

                       Přesun školního inventáře při povodni 1980