Na Štěpána není pána

     Toto heslo, nebo v modernějším pojetí skoro bych řekl reklamní slogan, dnes těm mladším asi moc neříká. Už za doby průmyslové revoluce či původního nastupujícího kapitalismu volné soutěže však znamenalo zbytek staré tradice, že služba jako námezdní pracovní poměr, končila pro čeledíny, děvečky, služky, tovaryše a další jim na roveň postavené, na Hod Boží vánoční a začínala zase až o nebo po Novém roce. 26. prosinec, tak zvaný druhý svátek vánoční, tedy svátek svatého Štěpána, byl tak prvním volným dnem jakési zimní dovolené, navíc s možností změnit službu a tedy i pána.

     V době zcela nebo poměrně nedávné (a její vliv trvá snad dodnes), zhruba před padesáti i více lety, zůstala z tohoto svatoštěpánského zvyku jakási navýšená svoboda pro muže svobodné a zejména ženaté, možnost na toto heslo se odvolat a svobodně odejít do zaplněné hospody plné družné a specifické chlapské zábavy. Ale čo bolo, bolo, aj terazky je to teoreticky možné.

     S nástupem ženské emancipace se na tomto krásném svátku volnosti naučily parazitovat i ženy a dívky mnoha společenských, věkových i váhových kategorií. Na Štěpána brzy ráno, ba co dím, velmi brzy ráno, se jednotlivě, ale i skupinově ženy a dívky vetřely či dokonce vlámaly do pánských či klukovských ložnic a nic netušící naivní a neinformované spáče močily na pokud možno holé tělo studenou vodou na ručnících, haderkách či dokonce ve starodávných konvičkách a jiných nádobách bohužel i většího objemu. Prý proto, aby byli zamokření muži a chlapci zdrávi, otužilí, dovedli se brzy probudit, měli se k činu a uvědomili si, kdo byl tak laskav a má o ně tu péči a vede je ke správným zdravotním a hygienickým životním návykům. Možná ve druhém plánu si přály zejména ty mladičké i něco zahlédnout a zvýšit tak svou informovanost a znalost do let budoucích, dnes bychom řekli „být in“. Tento surový zvyk praktikovaly často po léta i zkušené hospodyně a dokonce i výměnkářky a často spiklenecky povolily, či dokonce zajistily vstup divokých mladších potulných amazonek ke svým synům, nebo dokonce pro oživení i ke svým manželům. Toto tzv. svatoštěpánské umývání mělo, dle pranostik, zajistit prý také zdraví mužů i chlapců a harmonický chod domácností v průběhu dalšího roku, nebo nastolit i nové vztahy navázané při této dobrodružné výpravě a možná i naznačit, že takovýto přístup je možno ženám a dívkám tolerovat právě jen jednou ročně. Mnohé se pak dalo vyjasnit a rozvinout i na oblíbených štěpánských zábavách, kde se nad ránem navázané vztahy mohly i prohloubit, upevnit či vystříbřit.

     Tolik na vysvětlenou ze zcela obyčejného občanského neodborného, málo folkloristického a ne zcela národopisného pohledu. A v tuto chvíli však již musí v zájmu čtivosti a gradace nastoupit pohled zcela osobní s typickou vzpomínkou na mladá a v mnohém, přes šedivou bídu, velmi krásná léta, pohled tak silný a výrazný, že přetrval až do současnosti.

     Na konci padesátých let minulého století obývali v našem městečku číslo popisné 283, v části obce „Na Pusté“, spolu s hospodyní, manželkou a maminkou zároveň, čtyři chlapi. Byl to náš otec a tři synové, tedy já a moji mladší bratři na různých stupních rozpuku. Byl jsem již svéprávný, dvacítka byla za dveřmi, leč dosud jsem nedosáhl z důvodů studií sociální samostatnosti, Olin byl mladší adolescent těsně po vyučení a nejmladší, žák, plnící povinnou školní docházku, Jurisek, případně přezdívaný „Stařík“. Ten se zrovna potácel na prahu puberty.

     Dům, naplněný tak nerovnovážně predátory, byl jistě vítaným cílem nájezdnic využívajících svatoštěpánských výše uvedených výsad k okamžitému prosazení dynamické feministicko-dominantní akce. Zkrátka na Štěpána velmi brzy ráno nás děvčata přišla umýt. S nezměrnou hrdostí si dodnes myslím, že jsem byl hlavním objektem tohoto nájezdu. Usuzuji tak z důvodů, které při své vrozené skromnosti a nedostatku exhibicionismu, nemohu zde šíře prezentovat. Ale vím to, dívky, ne zcela vhodně, ale případně, bych je označil jako vrstevnice -šly po mně, stejně jako po jiných objektech v obci, které stály ve středu jejich zájmu.

     Protože i my, kluci, jsme ctili a znali tradice, podobný nájezd jsme tak trochu předpokládali a možná po něm i v skrytu duše toužili. Nad dveře naší chlapecké rezidence jsme umístili preventivně vhodné nádoby (už nevím, zda s vodou či bez ní), aby nás svým případným rachotem a momentem překvapení včas probudily a pronikající agresorky alespoň trochu přibrzdily, nebo dokonce zastavily. A to jsme měli dobrý nos. Naše jinak zcela mírumilovná a tichá máma čile zareagovala na tiché klepání na okno rodičovské ložnice a obýváku zároveň, své syny zradila a nehlučně vpustila do domu trojici dívek, o jejichž úmyslech v tomto dni nemohlo být pochyb. Byly to (a zde budu nemilosrdný) dívky B. S., M. D. a Z. K. patřičně vybavené a připravené na všechno. Ostatně to nebyla jejich první svatoštěpánská tohoroční akce. Děvčata prošla temným pokojíkem obsazeným v tu dobu již trvale na lůžko upoutanou výměnkářkou babičkou Klotildou, minula malý sporák Kabor (ten sehraje v dalším vyprávění svou roli), přistoupila ke dveřím do naší pevnosti a neslyšně pootevřela. Past sklapla. Konvička či kastrol se s předpokládaným rachotem snesly k zemi. Amazonky se v polotmě vrhly k našim řekněme panickým pelechům. Bratři reagovali vcelku možno říci ospale, ale pro mimořádnou úlohu vlastní, jsem další děj sledoval jen částečně a to sportovně periferním viděním. Pružina mého tehdy vytrénovaného juniorského těla se ve zlomku vteřiny vymrštila, odhodila klasickou těžkou duchnu, bílé spodky se mihly vzduchem, klasickou sokolskou odbočkou jsem překonal pelest, proletěl dveřmi, přeletěl sporáček a zmizel na dvoře. Byl jsem vítězem. Odvrátil jsem omývání, které jsem v mladické nezralosti pokládal za jakousi potupu. Reagoval jsem rychle, rozhodně a přesně, jak se od muže očekává, převýšil jsem bratry, kteří v tyto historické okamžiky úpěli pod čůrky ledové vody, snášeli nechutné pištění, provázející můj geniální únik, mísící se s výkřiky klukovského marného odporu a pronikavým smíchem jednonohé babičky, který touto starou bezmocnou osobou osobou cloumal tak, až jí částečně povolily ony záležitosti, které lidově nazýváme „držáky“.Dodatečné svědectví jsem získal o bratru Oldřichovi, kterého oklamané a překonané myčky drhly mokrými hadry a houbami do červena a on se snad ani neprobudil a jen temně mručel, jak později říkával, po medvědím způsobu.. Bratr Jíří neměl úniku. Mrskal se mezi péry stařičké, kdysi noblesní pohovky, ale pro svůj nízký věk byl přemožen a brzy ponechán svému osudu. Zmatek nad zmatek, sranda až na půdu. Už si nevzpomínám, kam jsem se jen tak, v prádle a bos, ukryl. Na dvůr, do prádelny, do chléva či průjezdu, ale zkrátka řečeno byl jsem nepolapitelný a nevybavuje se mi proto ani žádný pocit zimy. Děvčata se vytratila, napůl vítězně, napůl s pocitem nedokonaného díla a pokračovala se svou bohulibou „koledou“ v cestě po obci.

     S odstupem času musím přiznat, že mne tato svatoštěpánská tradice spojená s jakoby ledabylým zájmem o mou osobu , přivedla (samozřejmě ne sama) až do stavu manželského. Za zákonitou choť jsem totiž o pár let později pojal (a rád) právě jednu z tehdejších agresivních umývaček či omývaček. Také na tuto událost vždy vzpomínala a na Štěpána mne omývala se železnou pravidelností a nezměrnou vynalézavostí dalších padesát let. To bylo situací. Až letos zapomněla, ovšem hlavně zásluhou mé nepříliš časté, ale prohlubující se nespavosti. Velmi brzy ráno (ještě za tmy) jsem vstal, sešel do koupelny a rychle se umyl sám. Tradice byla přerušena. A tak jsem o ní alespoň napsal pár neumělých řádků.

     Na oplátku jsme my kluci a chlapi včetně starců omývali ženy dlící v naší blízkosti zcela pravidelně, vždy na Silvestra, či přesněji už na Nový rok, těsně po půlnoci. Ale to už by zase byla jiná, stejně dynamická, tvrdá, zajímavá a dobrodružná kapitola se spoustou příhod.

      A jako přívažek a bez příplatku ještě jedna z vánočních svátků. To už jsem byl ženatý a s naši rodinou (a samozřejmě i s rodiči) přijížděl svátkovat z dalekých krajů českých můj nejmladší bratr Jiří, tehdy již švarný a na ženění. Jednou se také vypravil s mojí ženou Bohumilou, zmíněnou i v předchozím vyprávění, na půlnoční, aby bylo tradicím učiněno za dost. Po letech po odtajnění osobních spisů jsme se dozvěděli, že v tomto směru bylo z Kokor odesláno hlášení jeho nadřízeným armádním špičkám, že se jako nehodí, aby příslušník a natož důstojník československé lidové armády se zúčastňoval náboženských obřadů a ještě s učitelkou k tomu. Ale to už je jen folklór a přejděme k věci.

     Na Štěpána (i když to bylo možná v jiném roce) jsme se vypravili s bratrem jako „svobodní čeledíni či tovaryši“ do někdejší panské hospody, která nesla tehdy populární název „U Heleny“. Hospoda už v odpolední hodinu temně, ale přátelsky hučela, jako sopka před výbuchem. Spolužáci, vrstevníci, kamarádi, známí, prášilovská atmosféra historek, vzpomínek, přehánění a pivo k tomu. Frťany, stakany, panáky či jiné rundy jsme nezazdívali. Ale těch piv bylo tehdy přesně deset (samozřejmě každý deset), což je výkon střední třídy, dnes už ovšem bez neblahých následků nedosažitelný. Po rozloučení a mohutném třepání jsme v pohodě dorazili za poměrně plačtivo sněhového a břečkového počasí do dědova domu „Na Pusté“, kde jsme zlikvidovali nezanedbatelnou část otcových vynikajících klobás s přesně definovaným podílem kozího masa. Bratr se už jen narychlo sbalil a ve svatoštěpánském rozpoložení vyrazil pěšky na půlnoční vlak do Brodku a dále ku Praze. Vánoční svátky úspěšně skončily a čas se pomalu začal valit k Silvestru. Zdálo se, že je vše v nejlepším pořádku, když v tom okamžiku jsme zaregistrovali v opuštěné místnosti „u babičky“ pár exkluzivních polobotek. Byly městské, pražské, bratrovy. Nešťastník totiž vyrazil do hlavního města v dědových stařičkých všedních „meltonkách“ na přezku, jaké ještě pár nejstarších současníků pamatuje. Ty si bratr obul do odpoledního nečasu a v hospodě U Heleny po celý čas nikomu z rozjařených hostů vůbec nevadily. Zato v pražské tramvaji byla sláma z nich čouhající zcela patrná a vracející se ztracený syn hlavního města se svým nepatřičným obutím ze společenství jeho občanů sám dočasně vyloučil. Jak to dopadlo s polobotkami uskladněnými po delší čas bez užitku „Na Pusté“, si už nepamatuji. Pohrdlivé a překvapené pohledy spolucestujících tehdejší doby si však dovedu velmi živě představit. V dnešní době bezdomovců různých tříd, úrovní a stupňů společenského propadu by to nebylo nic neobvyklého, mohl také prohrát slušné boty například v kartách, ale tehdy to byla bomba. Bratrův vesnický moravský původ byl tak v hlavním městě natrvalo, či lépe řečeno na dlouhá léta, bezpečně zaregistrován.

Vzpomínkově dáno v Kokorách od Štěpána do Silvestra léta páně 2009. Zaznamenal, dříve však z paměti vyšťoural, Ing. Alois Košťálek, mladistvý ročník 1938.