Knoflíky

     Zima letos začala až příliš brzy. Už zářijové teploty nás přinutily alespoň občas večer zatopit. Je to sice moje parketa, ale někdy se u  doposud funkčního stařičkého litinového bohumínského kotle ústředního topení z roku 1962, objevila i manželka Bohuška. A tak jsem ji jednou „přistihl“ že v takový velmi chladný podvečer vkládá, trochu výjimečně a ovšem  navzdory ekologickým zásadám , do ohně něco černého. Textil, na první pohled opravdu nádhernou velmi zachovalou asi vlněnou černou látku. Na můj jakoby kontrolní dotaz o co se jedná, odpověděla s pragmatickým klidem, že je to dědův kabát, samozřejmě, jak jsem viděl,  připravený a vypreparovaný na přiměřené kousky. Ani do humanitární sbírky se nehodil, přes jeho nespornou důstojnost bychom se asi jako dárci styděli a znemožnili..

     Trochu mne píchlo u srdce, ozval se hlas rodu a okamžitě jsem to z náhlého popudu hlásil telefonicky a nostalgicky do Čech, pod horu Říp, kde aktivně důchoduje a buduje můj, z Moravy zběhlý, nejmladší bratr Jiří . Nejprve jeho manželce Jitce a po předání sluchátka jemu samému. S přiměřeně nadneseným pohledem a rádoby suchým humorem jsem to označil jako rodinnou tragédii a zradu, jakože jsem manželku přistihl a že byla spáchána velká nepřístojnost. Samozřejmě jsem si byl plně vědom, že jde jen o možná vtipné připomenutí Jiřímu, odkud je a kde vyrůstal, že nás trochu bolí, že je tak daleko a že přece vím, že kabát bez užitku visel už dost dlouho a není možno ho nějak prakticky využít, či donekonečna převěšovat.

    Protože i má žena má určitý cit pro čistotu ovzduší, páchala (ač předtím učitelka a ředitelka školy) tuto neblahou přestupkovou či  trestnou činnost s rozmyslem, možná ten den spálila jen jeden rukáv, zkrátka na excelentně černou látku, ve které by se jistě dal obsluhovat i anglický král , jsem u kotle narazil znovu o několik dnů později a to už jí moc nezbývalo.

     Znovu mi zatrnulo a zavrtalo vzpomínkami. Kde můj otec Josef přišel k tak krásné látce ? Je to správné, že ji pálíme, nedalo se to rozpárat a přešít na něco opravdu  exkluzivního ? Byl to přece tak zvaný kabát Božíhodový, někdy z třicátých let minulého století, kdy jeho pořízení bylo pro obecního strážníka a školníka  význačnou investicí, nebo možná z doby o něco mladší, těsně po druhé světové válce, kdy byl v pohraničním Frývaldově můj otec jako obchodník dobytkem dočasně velmi dobře solventní. V takovém kabátě se chodilo na svatby a pohřby a podle počasí někdy i jednou ročně ke kostelu, na příklad na Vzkříšení. Po léta se kabát schovával a vyčesával s tím, jak bude někdy v budoucnu předán a využit, ovšem nikdy k tomu shodou okolností v prudce plynoucím čase nedošlo a jeho visací doba už vypršela. Z šatníku rodičů přešel po otcově smrti do správy a „opatery“ nejstaršího syna, tedy mne, a moje manželka o něj vzorně pečovala aniž bych to vyžadoval, nebo dokonce věděl.. Za péči a projevenou úctu k této relikvii jí budiž vzdán upřímný a obdivný dík. Ale její trpělivost přetekla a v návalu uklízecího vzepětí došlo i na kabát.

     A tak tam v kotelně ležely jeho fragmenty a mě znovu napadlo, jak kabát aspoň virtuálně zachovat pro současnost a budoucnost. Uviděl jsem totiž jeden maličký, ale důležitý detail – knoflík. Ale knoflík opravdu skvostný, plně vyjadřující celkovou historickou atmosféru otcova kabátu a časů s ním spojených. Byl stejně nádherně černý, jako sám kabát (trochu svrchník, trochu zimník) se skoro stejným jakoby látkovým povrchem, dokonce se vzorem na povrchu a umělecky tvarovaným ouškem.     

     Knoflík na památku a jako připomínku jakési rodové souvztažnosti schováme a jistě dobře příležitostně poslouží jako názorný doplněk čas od času na světlo vytahovaných rodinných bájí a pověstí. Naše děti a vnuci si sice možná, nebo skoro jistě, budou ukazovat potajnu na prstech, kolikrát je slyšeli, ale nevadí. Knoflík a s ním i rod se jim možná také zaryje pod kůži. Tento kronikářský záměr kupodivu bez velkých námitek přijala i moje žena. Navíc jsme zjistili, že takové knoflíky jsou na zbytku veledůstojné látky dokonce tři. Moje Bohumila,  kterou jsem získal také už dávno, zhruba před padesáti lety, je odstřihla a u každého knoflíku zůstal v oušku i nepatrný kousek látky jako historické spojení s kabátem, odcházejícím přes očistný oheň nenávratně do ovzduší a dále do nebe.

     Přede mnou teď leží tři otcovy knoflíky. Jakoby poselství, každý pro jednoho ze synů nesoucích rodové jméno a snad i pro jeho zatím nic netušící potomky. Knoflíky nám i jim přinášejí nazpět otcovo dětství za nejtěžších let první světové války, vojnu a mládí za I. republiky, zkušenosti řeznického tovaryše, dělníka v cihelně, školníka a obecního strážníka, svatbu v roce 1937, mobilizaci o rok později, obecní službu i nebezpečné černé porážky za Protektorátu a konec války už se třemi syny, z nichž ten nejmladší měl teprve měsíc. Krátké podnikatelské vzepětí v pohraničí po roce 1945 a jeho násilný konec ihned po únoru. „Nóbl“ kabát oblékal a knoflíky zapínal otec možná trochu nepatřičně i po návratu do Kokor jako nádeník a nosič pytlů v kokorském pivovaře a později jako vykupovač dobytka v hospodářském družstvu Přerov, známý mezi zemědělci a záhumenkáři po celém okrese. Babička (či vlastně maminka) Ludmila kabát ve skříni opatrovala a vyčesávala také pro předsedu holubářského spolku i oddílu české národní házené Sokola Kokory. Ale možná, že už i tehdy byl kabát ve výslužbě, možná i proto, že byl otci dočasně malý, ale vždy jako svědek důstojnosti časů minulých.

     Knoflíky hrávají čas od času důležitou roli i v detektivkách a mohou přispět i k dopadení pachatele. Ty naše mají ovšem jiné úkoly. Splní je, když jejich řeči porozumíme. Škoda jen, že saka a vesty našeho vlastního mládí, které už také dávno překážejí ve skříních či v jiných úkrytech, poputují, až přijde jejich čas, na charitativní účely či rovnou do odpadu, a jejich knoflíků si nikdo ani nevšimne. Ale možná se přece někdo najde.     A.K.